"Tak jako báseň, i život se hodnotí ne podle délky, ale podle obsahu." Seneca

Květen 2012

MÉ SNY ŽIJÍ SRDCEM FANTAZIE

8. května 2012 v 18:37 | teri-vlk |  Myšlenky
Každý má svůj sen a každý sen svou fantazii. Když večer usínáme, v každé mysli se honí jiné myšlenky. Někdo se bojí své noční můry a někdo se s ní chce naopak setkat a poprat se sní. Jiní se zase těší na to, až usnou a nebudou muset na nic myslet. Dospělá mysl zmůže hodně, ale dětská ještě víc. Dětská sny jsou jako hlubiny moře, kterým nikdo neporozumí.
Vlak zahoukal a nesl se po obloze. Ptáci létali kolem něj a vznášeli se v barevné páře, která se válela kolem lokomotivy. Na zemi se mísily potůčky s tou nejprůzračnější vodou. Kolem nich tancovaly víly a s nimi bílí jednorožci, kteří se chystali odletět daleko pryč. Svět jakoby se zastavil, ale slunce přesto nepřestalo zapadat. Vítr ke každému dolétl s vůní hlubinného lesa a každého pohladil a letěl dál svou cestou. Stromy se usmívaly a šeptaly své písně šumícího listí. Nikdo nedokázal předvídat, co se stane. Když slunce zapadlo a zamávalo svým posledním paprskem, vyčarovalo tak na obloze miliony hvězd, které sledovaly svítící měsíc, snažící se všem ukázat cestu kolem valících se vln slaného oceánu. Tmavě modrý, čistý a přesto velmi strašidelný, naháněl hrůzu a nikdo nevěděl, jaké příšery se v něm schovávají a co za netvory je zde ukryto. Ten, kdo se smočil v jeho temnotě, už nikdy nespatřil východ slunce. V každém snu je něco strašidelného. Někdy je to děsivé a někdy uspokojující. Kdo na obzoru spatřil loď s černými plachtami, věděl, že jednorožci brzy odletí a v kraji zavládne smutek. Bílé plachty ale dávaly najevo návrat jednorožců z jejich kraje. Když se tak stalo, život se zase vzchopil a měl zas pro co žít.
Člověk nemusí pochopit svůj sen. K uspokojení stačí, že v noci prožil něco srdcem a ne v reálném světě. Že plakal pro něco, co se nikdy nestalo. A že má svůj svět, který je jen jeho a nikoho jiného.

ČERNOBÍLÝ DÉŠŤ

2. května 2012 v 18:16 | teri-vlk |  Povídky
Nedokázala se pohnout. Stála tam a byla jako očarovaná. Její mysl nepracovala, tak jak měla. Po jejích tvářích jí stékaly slzy slévající se společně s deštěm dohromady. Její vlasy vlály ve větru a její ústa se třásla. Nevěděla kde je a co má dělat. V jejím srdci se odehrával velký boj, který ji zamrazil. Byl to boj s láskou. Netušila jestli ho dokáže vyhrát, ale věděla, že je velmi bolestný. Začínala mít pocit prohry. Chtěla skoncovat se vším. Začínala mít pocit, že pro ni nemá nic smysl. Chtěla to ukončit. Jediná věc, která jí v tom bránila, byly kapky, které byly všude kolem ní. Déšť, se kterým se nechtěla rozloučit. Byl pro ni jako nejlepší přítel. Vždy když přišel, nikdy ji nezklamal a nikdy se nezměnil. Bylo to něco, co jen tak někdo neuměl. Znamenal pro ni hodně a nechtěla, aby byl při tom, když se chtěla se vším rozloučit. Měla dojem, že se ji snaží utěšit. Hladil jí po vlasech a tancoval kolem ní. Ne nemůže mu to udělat. Náhle jakoby se v ní něco pohnulo. Jakoby jí někdo popostrčil. Nemůže přece všechno nechat a odejít si. Byla by to ta nejsobečtější věc, jakou by udělala. Uvědomila si, že život je jen jeden a že ho nemůže promrhat. Musí k němu mít úctu a vážit si ho. Déšť ustál. Ano, byl to on, kdo jí popostrčil. Mraky prosvitly paprsky slunce a vykouzlily dívce úsměv na rtech. Život je krásný a je potřeba si to pamatovat každou chvíli. V životě není jenom láska. Je v ní i přátelství a maličkosti jako kapky deště nebo slzy a naděje v očích.