"Tak jako báseň, i život se hodnotí ne podle délky, ale podle obsahu." Seneca

Srpen 2012

Sbohem prázdniny!

30. srpna 2012 v 14:13 | teri-vlk |  Myšlenky
Tak a je to tady. Prázdniny nám končí a škola se nezastvitelně blíží. Nevím proč, ale vždycky mi srpen uteče hrozně rychle. Kdybych je měla celkově shrnout, tak jsem si je nakonec užila. Na začátku července jsem byla v Paříži a potom jsem chodila na brigádu. V srpnu jsem s kámošema navštívila festival a potom jsem byla doma. Chodila jsem s kamarády ven a nervovala se z nové školy :D
No každopádně doufám, že jste si taky užili prázdniny, ať už to bylo někde u moře, doma, či s kamarády u vody. Všem Vám přeji abyste úspěšně zahájili nový školní rok a s těmito prázdninami se loučím písničkou Summertime od Bon Jovi! Mějte se všichni krásně a užíte si těch pár posledních prázdninových dnů!!!

S pozdravem Teri-Vlk



"Jdeme dál..."

27. srpna 2012 v 20:57 | teri-vlk |  Článek na téma týdne...
Přesně za týden půjdu do prváku. A já jsme se nemohla ubránit pocitu, že mám se slovy "Jdeme dál..." něco společného. Když jsem totiž musela 30. června opustit mojí milovanou třídu, ve které jsem měla spoustu kamarádů, které jsem už dobře znala, byla jsem nešťastná. Na ten den jsem se celej rok strašně netěšila, ale věděla jsem, že musí přijít. Byl ale neustále daleko a já se snažila co nejvíce užít ten poslední rok na základce. Jenomže ten rok nemohl trvat věčně a den D se neustále blížil. A když už byl před námi poslední týden, nemohli jsme tomu věřit. Někteří z nás spolu strávili devět let a najednou je to všechno pryč? Snažili jsme se na to nemyslet a společně si užívat každou minutu. Když jsme se ale měli rozloučit nebylo to nic lehkého. Neustále jsme si omílali dokola, že to není naposledy, co se vidíme, já ale věděla, že některé vidím určitě naposledy. Bude tu pár lidí, se kterýma se budu scházet, ale určitě jich nakonec nebude mnoho...
Jenomže o tom to právě je...Musíme jít dál a neohlížet se. Snažit se hledět před sebe. Protože s minulostí už nic nenaděláme. Musíme žít přítomností a hledět do budoucna. Protože s budocností můžeme pohnout. Alespoň malinko, když už nic víc. Teď jsem nešťastná a vím, že mi budou všichni hrozně moc chybět, ale s tím nic neudělám. I kdybych se roztrhala na kusy. Tím nechci říct, že bych chtěla zapomenout na minulost. Budu ji mít v paměti a zbydou mi z ní už jen vzpomínky. Teď ale musím jít dál a doufat, že všechno zvládnu, že poznám nové lidi a že spoustu z nich bude tak fajn, jako byla moje, teď už bývalá, třída.
Je to takový konec jedný etapy a začátek nové. Záleží jen na nás, jestli ji budeme žít naplno nebo ne. Jestli se odvážíme bít, milovat, získat nové přátele a snažit se rozlišovat, co je správné a co ne.
Ta etapa může být jakákoliv. Ať už je to ukončení základky, což je zrovna můj případ, nebo se léčíme z alkoholismu a snažíme se překonat těžké chvíle. Ať už nám zemře někdo blízký, rodina, přítel. Ať už se nám stane nehoda a skončíme na vozíčku. Všechno trápení se musíme snažit překonat. Nevzdávat se a hlavně "Jít dál...!"

V Nouzi poznáš přítele

18. srpna 2012 v 23:40 | teri-vlk |  Povídky
Běžela už strašně dlouho a nemohla se zastavit. Vůbec netušila kolik je hodin nebo jak dlouho už běží. Neohlížela se a nechtěla na nic myslet. Nedařilo se jí to ale tak, jak by si přála. Sára totiž nebyla jednou z těch, která by od problému utíkala. Své problémy řešila, vždy se chovala rozumně a vždycky všechno velmi dobře promyslela. V tuto chvíli byla ale naštvaná na celý svět. Bylo už pozdě večer a její mobil nepřetržitě zvonil. Ona ale nechtěla s nikým mluvit. Sáry rodiče se totiž rozváděli a její máma si ji chtěla odvézt někam na druhý konec města. Všichni její přátelé se na ni "vykašlali" a nechtěli s ní řešit problémy, které měla. Také na ni čekalo rozhodnutí. Měla si totiž vybrat, jestli bude bydlet s tátou, či s mámou. Nechtěla ale opustit ani jednoho. V podvědomí věděla, že bude lepší, když se rozvedou. Alespoň skončí jejich ustavičné hádky, kvůli kterým tak často brečela do polštáře. Nemohla se ale jen tak rozhodnout. Věděla totiž, že ať do kolonky ve formuláři, do kterého se psalo, s kým chce bydlet, napíše jakékoliv jméno, jednoho z rodičů prostě zraní. Žádným způsobem mu nevysvětlí, že to není o tom, že by měla toho druhého raději. To byly věci, které se Sáře honily v hlavě, i přesto, že nechtěla myslet vůbec na nic. Měla všeho plné zuby. Sedla si na lavičku kousek od kostela na náměstí a dívala se na formulář, který celý pomačkaný držela v ruce. Brzy se rozsvítily pouliční lampy a začalo hustě sněžit. Vločky se Sáře zachytávaly ve vlasech a ve světle lamp zářil a vypadal nádherně. Sára si přála, aby byla v nějakém čarovném světě, kde by se nemuselo nic řešit. Kde by si mohla sednout na takovouhle lavičku, sedět tam třeba celou noc a dívat se na to, jak sněží. Začala vnímat, jak jí začínají studit prsty na rukou a postupně, jak jí promrzává celé tělo. Papír, který byl stále prázdný, začal vlhnout a byl už celý promáčený. Sára věděla, že jestli takhle bude sedět ještě dlouho, tak nejenom že se z formuláře stane mokrý rozmočený kus papíru, ale že taky nastydne. A když si představila, jak leží v horečkách v posteli, přeběhl jí mráz po zádech. Řekla si ale, že tady ještě tak deset minut posedí a pokusí se něco vymyslet. Lehla si na lavičku a dívala se na oblohu. Sníh jí zapadl za krk a Sára cítila, jak má prochladlé celé tělo. Sněžilo čím dál víc a na chodníku už bylo úplně bílo.
Někdo jí oblíznul obličej. Sára se hrozně lekla, ale skoro se nemohla pohnout, jak byla zmrzlá. Otevřela oči a natočila hlavu. Uviděla tam stát černého pejska střední velikosti. Vrtěl ocasem, neměl obojek a vypadal, že mu je stejná zima, jako Sáře. Sára se pomalu posadila, jak jí to jen její zmrzlé tělo dovolilo. Pejsek vyskočil předníma tlapama na lavičku a štěknul. Sára ho pohladila a usmála se na něj. Potom si uvědomila, že musí být už hrozně hodin. Podívala se na mobil, který ukazoval už půl druhé ráno. Trochu se lekla, ale pak se začala smát. "Tak poběž, pojď honem!" Zavolala na pejska a ten se vesele rozběhnul za ní. Utíkali spolu, jak jen nejrychleji mohli. Čerstvý sníh pod nimi krásně praskal a jejich stopy se postupně zasypávaly dalším sněhem, který se z nebe valil jako obrovská lavina. Když Sára běžela zpátky domů a utíkala s jejím novým přítelem, cítila se úplně jinak. Měla pocit, že ji někdo chápe a že ji někdo rozumí. Sáře se rodina právě rozpadá a její zachránce před podchlazením ji ztratil. Byly jako dva ztracení, kteří se hledali, až se konečně našli. Když se konečně ocitli před brankou před jejím domem, tak se Sára nadechla studeného vzduchu a podívala se nahoru, na padající sníh, který jí začal padat do očí. Pak se podívala na psíka, který na ní povzbudivě štěknul. Sára odemkla a v předsíni viděla mámu s taťkou, jak ji drží v náruči. Oba se podívali ke dveřím a rozeběhli se k ní. "Sáro! Kde jsi byla celou tu dobu?! Vždyť jsi celá zmrzlá! Měli jsme o tebe takový strach! Jsi v pořádku? Hrozně si nás vyděsila!" "Neboj mami, jsem v pohodě. Teď už jo. Teda nebýt tady toho mýho chlupatýho kámoše, který mě našel, nevím, co by se mnou bylo. No každopádně je důležité, abyste se dozvěděli několik věcí. Za prvé, ten formulář se mi úplně rozmočil. Za druhé, chci se zeptat, jestli si toho pejska můžu nechat, protože on mě zachránil před podchlazením a poskytnul mi pomoc, když jsem potřebovala přítele a já ho teď rozhodně nechci vystrčit zpět na ulici. A Za třetí, už jsem se rozhodla. Chtěla bych bydlet u mamky. Není to kvůli tomu, že bych tě měla tati míň ráda nebo cokoliv jiného. Teď jsem ale viděla, že spolu dokážete vyjít, když se přihodí něco špatného a viděla jsem, že mě máma potřebuje, byla by hrozně nešťastná. Já ale vím, že ty to tati zvládneš a že se budeme vídat, jak nejčastěji to jen půjde. Oba vás moc miluju a chci, abyste to věděli." Sáry rodiče se na sebe podívali a usmáli se. Už teď bylo jasné, že si Sára svého zachránce bude moci nechat. Že její rodiče se vším souhlasí a že se na ni v žádném případě nezlobí. Bylo jasné, že i když se její rodiče rozvedou, budou stejně pořád šťastná rodina a bylo jasné, že Sára konečně našla nejlepšího přítele. Přítele, za kterého stojí se bít a který jí dokáže být nablízku, když to bude nejvíce potřeba.

Černá, bílá a všechny barvy světa

14. srpna 2012 v 14:39 | teri-vlk |  Myšlenky
Představte si, jaké by to asi bylo, kdyby byl svět jenom černobílý. Asi si říkáte, že kdyby to tak bylo odjakživa, nemuseli byste o tom přemýšlet. Co kdyby se to ale změnilo teď. Teď v tuhle chvíli. Pravdou je, že na každého působí každá barva jinak. Myslím si, že skoro každý člověk má většinu barev s něčím spojenou, ať už je to cokoliv. Ať už je to žlutá, která nám může připomenout zářící slunce nebo je to červená, která někomu zase připomene krev. Je to zvláštní. Hm..černobílý svět. Už by nebyl tak krásný, jako je teď. Nebo snad ano? Je to jako omalovánky. Podíváte se na černé obrysy s bílou výplní. Dokáže takový obrázek přinést malému dítěti radost? Když se ale vybarví, zaplní se všemi možnýi barvami, fialovou, zelenou, modrou, tyrkysvou či zlatou, dokáže s námi udělat fantastickou věc. Třeba se pousmát nad hloupým obrázkem, protože nám příjde legrační, že má medvět fialovou srst. Nebo že tráva je modrá a na ní pobíhá oranžový pejsek. S barvami si člověk může vyhrát. Každá barva, má v našem životě místo. Pestrobarevné nebe, rozkvetlé louky, nebo tyrkysově šumící oceán. Barvy jsou úžasná věc. Bez nich by byl svět mnohem smutnější. A když nás potká jakékoli neštěstí můžou nám pomoci rozzářit náš den!

zdroj obr.: deviantart.com

Podivný případ se psem

9. srpna 2012 v 9:43 | teri-vlk |  oblíbené knihy
Knížku Podivný případ se psem napsal britský prozaik Mark Haddon a já ji zhltla během dvou dnů. Doopravdy se mně velmi líbila a já ji vřele doporučuji.

Detektivní novela Marka Haddona se stala literární událostí, okamžitě obletěla svět a ve Velké Británii byla zvolena knihou roku 2003 v rámci prestižní Whitbreadovy ceny. Podivný případ se psem neřeší Sherlock Holmes, ale patnáctiletý Christopher s vážnou poruchou osobnosti. Autismus mu brání, aby vnímal život jako ostatní lidé, jejichž chování ovšem pečlivě sleduje a vtipně komentuje. Díky přísné, až puntičkářsky přesné logice se jeho úvahy nad činy ostatních podobají bystrým glosám a v příběhu, který vypráví nemocí poznamenaný chlapec, se tak střídají dojemně smutné postřehy s nebezpečně humornými situacemi. Christopher je nadaný matematik, miluje přírodní vědy a obdivuje Sherlocka Holmese. Psa Baskervillského zná nazpaměť. A právě tady začíná i jeho vlastní "podivný případ se psem". Na jedné ze svých výprav nalezne u sousedky na zahradě mrtvého pudla Wellingtona, probodnutého vidlemi. Rozhodne se, že vypátrá, kdo psa zabil, protože vražda přeci nesmí zůstat nepotrestaná - to je logické. Podnikne dokonce odvážný výlet ze Swindonu až do Londýna, aby se s psím vrahem střetl tváří v tvář. Ale potkává tu někoho jiného - své vlastní odcizené rodiče.

(Popis knihy je opsán z přebalu knížky :))

Při čtení této knížky jsem se nejenom dobře bavila, ale také jsem se dozvěděla něco víc o autistech. Mít dítě, které má tuto nemoc, musí být hrozné. A klobou dolů před těmi rodiči, kteří se o takové dítě starají a nevzdávají se. V některých chvílích byla knížka víc smutná, někdy víc veselá. Jedno je ale jasné - byla naprosto skvělá a já si ji ráda přečtu znovu.