"Tak jako báseň, i život se hodnotí ne podle délky, ale podle obsahu." Seneca

V Nouzi poznáš přítele

18. srpna 2012 v 23:40 | teri-vlk |  Povídky
Běžela už strašně dlouho a nemohla se zastavit. Vůbec netušila kolik je hodin nebo jak dlouho už běží. Neohlížela se a nechtěla na nic myslet. Nedařilo se jí to ale tak, jak by si přála. Sára totiž nebyla jednou z těch, která by od problému utíkala. Své problémy řešila, vždy se chovala rozumně a vždycky všechno velmi dobře promyslela. V tuto chvíli byla ale naštvaná na celý svět. Bylo už pozdě večer a její mobil nepřetržitě zvonil. Ona ale nechtěla s nikým mluvit. Sáry rodiče se totiž rozváděli a její máma si ji chtěla odvézt někam na druhý konec města. Všichni její přátelé se na ni "vykašlali" a nechtěli s ní řešit problémy, které měla. Také na ni čekalo rozhodnutí. Měla si totiž vybrat, jestli bude bydlet s tátou, či s mámou. Nechtěla ale opustit ani jednoho. V podvědomí věděla, že bude lepší, když se rozvedou. Alespoň skončí jejich ustavičné hádky, kvůli kterým tak často brečela do polštáře. Nemohla se ale jen tak rozhodnout. Věděla totiž, že ať do kolonky ve formuláři, do kterého se psalo, s kým chce bydlet, napíše jakékoliv jméno, jednoho z rodičů prostě zraní. Žádným způsobem mu nevysvětlí, že to není o tom, že by měla toho druhého raději. To byly věci, které se Sáře honily v hlavě, i přesto, že nechtěla myslet vůbec na nic. Měla všeho plné zuby. Sedla si na lavičku kousek od kostela na náměstí a dívala se na formulář, který celý pomačkaný držela v ruce. Brzy se rozsvítily pouliční lampy a začalo hustě sněžit. Vločky se Sáře zachytávaly ve vlasech a ve světle lamp zářil a vypadal nádherně. Sára si přála, aby byla v nějakém čarovném světě, kde by se nemuselo nic řešit. Kde by si mohla sednout na takovouhle lavičku, sedět tam třeba celou noc a dívat se na to, jak sněží. Začala vnímat, jak jí začínají studit prsty na rukou a postupně, jak jí promrzává celé tělo. Papír, který byl stále prázdný, začal vlhnout a byl už celý promáčený. Sára věděla, že jestli takhle bude sedět ještě dlouho, tak nejenom že se z formuláře stane mokrý rozmočený kus papíru, ale že taky nastydne. A když si představila, jak leží v horečkách v posteli, přeběhl jí mráz po zádech. Řekla si ale, že tady ještě tak deset minut posedí a pokusí se něco vymyslet. Lehla si na lavičku a dívala se na oblohu. Sníh jí zapadl za krk a Sára cítila, jak má prochladlé celé tělo. Sněžilo čím dál víc a na chodníku už bylo úplně bílo.
Někdo jí oblíznul obličej. Sára se hrozně lekla, ale skoro se nemohla pohnout, jak byla zmrzlá. Otevřela oči a natočila hlavu. Uviděla tam stát černého pejska střední velikosti. Vrtěl ocasem, neměl obojek a vypadal, že mu je stejná zima, jako Sáře. Sára se pomalu posadila, jak jí to jen její zmrzlé tělo dovolilo. Pejsek vyskočil předníma tlapama na lavičku a štěknul. Sára ho pohladila a usmála se na něj. Potom si uvědomila, že musí být už hrozně hodin. Podívala se na mobil, který ukazoval už půl druhé ráno. Trochu se lekla, ale pak se začala smát. "Tak poběž, pojď honem!" Zavolala na pejska a ten se vesele rozběhnul za ní. Utíkali spolu, jak jen nejrychleji mohli. Čerstvý sníh pod nimi krásně praskal a jejich stopy se postupně zasypávaly dalším sněhem, který se z nebe valil jako obrovská lavina. Když Sára běžela zpátky domů a utíkala s jejím novým přítelem, cítila se úplně jinak. Měla pocit, že ji někdo chápe a že ji někdo rozumí. Sáře se rodina právě rozpadá a její zachránce před podchlazením ji ztratil. Byly jako dva ztracení, kteří se hledali, až se konečně našli. Když se konečně ocitli před brankou před jejím domem, tak se Sára nadechla studeného vzduchu a podívala se nahoru, na padající sníh, který jí začal padat do očí. Pak se podívala na psíka, který na ní povzbudivě štěknul. Sára odemkla a v předsíni viděla mámu s taťkou, jak ji drží v náruči. Oba se podívali ke dveřím a rozeběhli se k ní. "Sáro! Kde jsi byla celou tu dobu?! Vždyť jsi celá zmrzlá! Měli jsme o tebe takový strach! Jsi v pořádku? Hrozně si nás vyděsila!" "Neboj mami, jsem v pohodě. Teď už jo. Teda nebýt tady toho mýho chlupatýho kámoše, který mě našel, nevím, co by se mnou bylo. No každopádně je důležité, abyste se dozvěděli několik věcí. Za prvé, ten formulář se mi úplně rozmočil. Za druhé, chci se zeptat, jestli si toho pejska můžu nechat, protože on mě zachránil před podchlazením a poskytnul mi pomoc, když jsem potřebovala přítele a já ho teď rozhodně nechci vystrčit zpět na ulici. A Za třetí, už jsem se rozhodla. Chtěla bych bydlet u mamky. Není to kvůli tomu, že bych tě měla tati míň ráda nebo cokoliv jiného. Teď jsem ale viděla, že spolu dokážete vyjít, když se přihodí něco špatného a viděla jsem, že mě máma potřebuje, byla by hrozně nešťastná. Já ale vím, že ty to tati zvládneš a že se budeme vídat, jak nejčastěji to jen půjde. Oba vás moc miluju a chci, abyste to věděli." Sáry rodiče se na sebe podívali a usmáli se. Už teď bylo jasné, že si Sára svého zachránce bude moci nechat. Že její rodiče se vším souhlasí a že se na ni v žádném případě nezlobí. Bylo jasné, že i když se její rodiče rozvedou, budou stejně pořád šťastná rodina a bylo jasné, že Sára konečně našla nejlepšího přítele. Přítele, za kterého stojí se bít a který jí dokáže být nablízku, když to bude nejvíce potřeba.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Anfuše...:))) Anfuše...:))) | Web | 20. srpna 2012 v 7:41 | Reagovat

Je to krásně napsaný, po přečtení jsem se začala neskutečně těšit na to, až bude v zimě padat sníh :)))
Chudák Sára, takový rozhodnutí bych před sebou mít nechtěla, ale je dobře, že konečně našla přítele, kterého si zasloužila :) Super! A myslím, že si vybrala rozumně ;)

2 Nikarika Nikarika | Web | 20. srpna 2012 v 22:08 | Reagovat

Pes je nejlepší přítel člověka. Je to pravda. Já mám taky psa a když jsem s ním, hned si připadám líp a vím, že mě má na světě někdo rád.
Je mi líto Sáry. Nedokážu si představit, že bych někdy musela stát před tak těžkým rozhodnutím. Máma nebo táta? Nedokázala bych opustit ani jednoho. Nevím, co bych dělala....
Hezky popsaný příběh. Doufám, že napíšeš ještě nějakou jednorázovku. :)

3 Vera Vera | Web | 23. srpna 2012 v 23:45 | Reagovat

Krásný! :) líbilo  se mi, jak jsi popsala pocity dívky, které se rozvádí rodina a následné dilema, ke kterému rodiči se přestěhuje, Po pravdě, já si podobnou situaci představit nedokážu, asi bych je začala přemlouvat, ať si to ještě rozmyslí...
protože ti ,kteří na rozchodech trpí nejvíce, jsou děti...

Ten příběh mě opravdu zaujal! :)

4 Liss Liss | Web | 24. srpna 2012 v 9:53 | Reagovat

Nemám ráda psy, ale tahle povídka by se bez něj neobešla. Mně osobně se víc líbila ta první část, kde jsi popisovala její pocity. Doufám, že se ti něco takového nestalo a nepíšeš z vlastní zkušenosti, protože tohle bych nikomu nepřála.

5 Jannie Jannie | Web | 24. srpna 2012 v 10:54 | Reagovat

Je kruté nutit dítě, aby se rozhodlo u koho žít. Myslím, že ten táta by nevzal tak lehce, určitě by mu to alespon trochu vadlo. Hodmě se mi líbila ta část, jak jsi popisovala její starosti a trápení. Hezká povídka.

6 Lilly Lilly | Web | 30. srpna 2012 v 15:20 | Reagovat

pěkný, akorát se mi to zdá takový neskutečný:D
když si představím rozhádaný rodiče...
ale já mám co mluvit. Tátu už nemám, takže nejsem moc zvyklá na obrazy z manželství.
Ale pěkně se to četlo.

7 Vicky Vicky | Web | 18. října 2012 v 16:00 | Reagovat

páni, moc pěkná povídka :) bylo to docela smutný, to jak se rodiče chtěli rozvést, ale to s tím psem chápu. Mně samotné jsou mí pejskové někdy nejlepšími přáteli :) Jen tak dál, píšeš fakt :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama