"Tak jako báseň, i život se hodnotí ne podle délky, ale podle obsahu." Seneca

Říjen 2012

"Jedno slovo"

30. října 2012 v 20:07 | Teri-vlk |  Článek na téma týdne...
Stačí jedno jedniné slovo, abyste ublížíli příteli, svému blízkému nebo své lásce. Je až neuvěřitelné, jakou mají slova moc. Mají velkou váhu a měli bychom je vybírat opatrně. Zamyslet se nad tím, co se chystáme vypustit z našich úst. Protože nám opravdu stačí jedno slovo, abychom se utopili v slzách za způsobené neštěstí.
Jedny z nejkrásnějších slov a zároveň slov, která by se měla používat s rozvahou jsou láska a přátelství. Jsou to dvě slova, které by se neměla marnit pro někoho, kdo za to nestojí, kdo vás zklame a způsobí bolest. Být milován a být pro někoho přítelem je přeci pocta. Je to ale něco, čeho si musíme, nebo bychom si alespoň měli, vážit. Každý člověk vnímá city jinak, ale právě proto bychom měli se slovy zacházet opatrně.
Další slovo, které dokáže vykouzlit úsměv na tváři je děkuji. Když si vzpomenu na závěrečné stužkování na konci základky, kde jsem pronesla proslov, musím se pousmát. Slovo děkujeme jsem zopakovala několikrát, ale věděla jsem, že to je nutné. Protože lépe to vystihnout nešlo. Člověk by toho někdy chtěl říci strašně moc. Ale občas to nejde. Proto se musíme zamyslet nad tím jedním slovem, které dokáže shrnout vše, co bychom potřebovali říci. A právě malé díky, dokáže mnoho. Slova jsou krásná kouzla, která fungují v každé situaci. Mohou nás ranit, mohou nás rozesmát, mohou nás ukladnit. Je jasné, že bez kouzla jazyka a slov, bychom se často trápili. A víte, co bych si někdy hrozně přála? Aby neexistovala žádná sociální síť. Protože lidé by si ta všechna krásná slova, mohli říkat do očí. Protože bez toho, se to kouzlo vytrácí a všechna ta krása už není taková, jaká by měla být.


Nešťastníkem stal se duch

28. října 2012 v 12:51 | Teri-vlk |  Poezie
Hodiny nám připomněly,
že půlnoc už je na spadnutí.
My vážně málem zapomněli,
blázni jedni umanutí.

Já snažil jsem se slzu skrýt,
slzu v oku potlačit.
I přesto, že jsem chtěl tu být,
už nemohu se zamračit.

Zde jsem už jen pouhý duch,
nikdo už mě nevidí.
Průhledný, jak bílý vzduch,
Můj duch jen tiše závidí.

Bylo ticho, smutná chvíle,
všichni v černém stáli tam.
Já svěřil jsem se bílé víle,
že za život jí, co chce dám.

Až na samé dno *6.část*

27. října 2012 v 11:50 | Teri-vlk |  Příběhy
Druhý den ráno Zoe probudila Allison, která s ní cloumala, aby vstala.
"Allison co to děláš?! Nech mě ještě spát. Vždyť je neděle." Zamručela Zoe a otočila se ke zdi.
"Zoe dělej, musíš vstát, byla tady dozorkyně Pellnerová a máš jít okamžitě do ředitelny."
Zoe se na ni podívala a zamhouřila očima.
"Cože? Do ředitelny? Proč?" zeptala se a promnula si oči.
"Já nevim, ale asi je to kvůli tomu včerejšku. Vždyť si přišla totálně opilá!"
Zoe se rychle posadila a prohrábla si své dlouhé vlasy, které měla úplně rozcuchané.
"Do háje, no jo.." řekla Zoe a zamyšleně se na Allison zadívala.
"Prováděla jsem nějaký hlouposti? Víš, pamatuju se, že jsem byla u Billyho, abych mu řekla o Selwynovi. Potom jsem šla ale už na pokoj. Nebo snad ne?"
"Noo… Jo šla si na pokoj, ale tady si ještě něco málo vypila a když bylo půl desátý, přišla jako vždycky kontrola a mně se prostě nepovedlo tě přemluvit, aby sis lehla a držela pusu. Pellnerová poznala, že si totálně mimo a hlavně to z tebe pěkně táhlo. Byla pořádně vytočená a řekla, že si to dneska odneseš."
Allison se na ní trochu omluvně zadívala.
"Vždyť ty za nic nemůžeš. Jsi hodná. Já jsem pitomec. No nic, když do tý ředitelny musim, tak tam teda půjdu no. Co taky nadělám, že jo?" Usmála se Zoe a chtěla vstát.
"Je mi teda pořádně blbě."
"To se Ti ani nedivim." Zoe se začala oblíkat.
"Včera v noci se tady stavil Tommy." Řekla a s úsměvem se na Allison dívala.
"Vážně? Tak to je paráda. Co chtěl?"
"Přišel hlavně kvůli Tonymu. Trochu jsme to probrali. Já uznala, že se chovám jako kráva a slíbila jsem, že se pokusim chovat rozumně."
Allison si sedla na postel.
"Tak to jsem moc ráda."
Řekla a byla opravdu hrozně šťastná, že slyšela Zoe tohle říct. "Tak mi drž palce, abych nedostal nějakej šílenej trest." Allison jen přikývla a Zoe statečně vyšla z pokoje.

Došla před ředitelnu, která byla o dvě patra níž, než měla pokoj. Z hluboka se nadechla a zaklepala.
"Vstupte!" ozval se uřvaný hlas ředitelky Stevensové, která Zoe pekelně nenáviděla.
Zoe otevřela dveře a když vešla do ředitelny, byla tak překvapená, jako už dlouho ne. Uprostřed ředitelny stál Billy, který vypadal také dost překvapeně. Ani ne, protože tam přišla Zoe, ale spíš kvůli tomu, že byl vůbec do ředitelny zavolán. Byl tam kvůli svému včerejšímu pozdnímu příchodu. Trochu ho to zaskočilo, protože podle chování Zoe si myslel, že režim v sirotčinci je trochu takový "fajn a free" ale přepočítal se.
"No pojďte slečno Burkeová, už na vás čekáme. A trochu sebou hněte!" Zaječela ředitelka a výhružně se na ni podívala.
"Promiňte." Řekla Zoe a rychle za sebou zavřela dveře. Potom se postavila vedle Billyho a nenápadně ho pohladila po ruce, protože se bála, že je tam kvůli ní.
"Takže Zoe, začneme u vás. Můžete mi laskavě vysvětlit, co to mělo včera znamenat?! Přišla jste do sirotčince naprosto v nepřijatelném stavu, který já nehodlám akceptovat. Nerada vás na to upozorňuji, ale tento přestupek řešíme už poněkolikáté, slečno Burkeová. Můžete mi k tomu laskavě něco povědět?!" ječela ředitelka a Zoe zvedala oči v sloup.
"Co byste chtěla slyšet?" zeptala se drze Zoe a ředitelka se opět rozječela a bouchla pěstí do stolu.
"Laskavě se začněte ovládat a přestaňte být drzá. Na mě ty vaše pubertální výlevy a ta vaše odporná drzost nefunguje, slečinko. Okamžitě se vzpamatujte. Já chci slyšet, jak je možné, že jste včera, ve večerních hodinách, konzumovala alkohol, když je jasně v našem řádu napsáno, že je tento přestupek neomluvitelný!"
Zoe začala být nervózní a dostala trochu strach, aby nedostala nějaký hodně tvrdý trest. Raději si řekla, že už s ní bude jednat slušně, protože pravdou bylo, že se Stevensovou se prostě jednat slušně muselo, jinak jste měli vážný problém.
"Já se omlouvám, paní ředitelko. Trochu jsem ulítla. Nevím, proč jsem to udělala. Ujišťuji vás, že už se to nebude opakovat." Řekla slušně Zoe a na ředitelku se usmála. Ředitelka se jen bláznivě uchechtla.
"Promiňte, ale doufám, že si nemyslíte, že bych vám snad věřila, že to bylo naposledy, co jste provedla nějaký malér!"
Zoe už nic neříkala a jen si nervózně přešlápla.
"No a teď abych se dostala k vám, pane Hansene." Billy se na ředitelku tázavě zadíval.
"Vím, že jste tady nový, ale byl jste určitě seznámen s tím, že na pokoj se musíte dostavit nejpozději do devíti hodin a to bez výjimek! Proto nechápu, jak je možné, že jste včera ještě v půl dvanácte v noci nebyl na svém pokoji! Máte pro to nějaké vysvětlení?"
Billy si jen povzdechnul.
"No..ani ne. Byl jsem s kamarádem venku a nějak jsem zapomněl na čas. Moc se omlouvám."
"Zapomněl na čas? No to je skvělé. Tak si pořiďte nějaké hodinky a buďte tak laskav a příště se dostavte v čas. Samozřejmě si nemyslete, že vyváznete bez trestu. Se všemi pravidly jste byl na začátku seznámen a já vám nehodlám nic odpouštět." "To chápu." Řekl Billy a přikývnul.
"Chci vám ještě říct Billy, že opravdu nerozumím tomu, že zrovna vy, takový inteligentní mladík se začne přátelit se slečnou Burkeovou."
Zoe na ní vytřeštila oči, protože tohle už vážně přehnala.
"Je to problematická dívka, která neví, kde jsou meze. Drzá, věčně neupravená a má jeden průšvih za druhým. Myslela jsem si, že máte navíc. Zamyslete se trošku nad sebou."
Billy na to nic neřekl, protože o tomhle si myslel své.
"No takže, abych to uzavřela. V příštím měsíci budete mít na starost úklid celého, opakuji celého sirotčince a budete vypomáhat v kuchyni. Podrobnosti vám sdělí dozorkyně Pellnerová. Tak a teď můžete jít. A doufám, že vás tady dlouho neuvidím!" Zoe a Billy se rychle otočili a vypadli z ředitelny.

"Promiň." Vypadlo ze Zoe okamžitě, co vyšli z ředitelny.
"Za co, prosim tě?" divil se Billy a nechápavě se na ni podíval.
"Akorát tě dostávám do průšvihů." Billy jen zavrtěl hlavou.
"To není vůbec pravda. Za to, že jsem přišel pozdě, nemůžeš ty. Za to můžu jedině já a nikdo jinej. Jasný? Nelam si s tím hlavu. Příští měsíc si prostě odpracujeme náš trest a všechno bude zase okey."
Zoe si jen povzdechla. "Tak fajn, jak myslíš."
A protože byli oba dva hrozně unavení, šli zase zpátky zalehnout do peřin.

Smutek v kapce vína

23. října 2012 v 23:16 | Teri-vlk |  Úvahy
Alighieri Dante řekl: "Žádná bolest se nesnáší hůř než vzpomínky na štěstí v době neštěstí." Podle mého názoru to vystihl opravdu přesně. Ať už se nám stalo jakékoliv neštěstí, vzpomínky na dobu, kdy jsme byli jetšě šťastni nám bolest pouze zhorší.
Smutek je okouzlující cit, který každého z nás, alespoň jednou uhodí. Někoho dokáže uhodit tak, že už nemá sílu na to, aby se znovu vzpřímil, postavil, usmál se a šel dál.
Ti, kdo to ale dokážou, jsou dost silní a každá slza v jejich očí má obrovskou cenu.
V době smutku a neštěstí se pozná, jestli vaši přátelé stojí za to. Prtotože..: "Kdo opustí smutného přítele, není hoden, aby se někdy dělil s jeho radostí." Gallus Valerius Catullus.
Takový to přítel si nezaslouží vaši lásku, ani kousek vašeho srdce. Jestli se ale najde přítel, který při vás bude stát až do samého konce, a pomůže vám najít světlo ve tmě, která vás pohltila, tak ten stojí opravdu za to.
Lidem se v životě přihodí tolik špatných věcí, že je ani nelze spočítat.
Je to jedna dlouhá cesta, na které je spousta překážek. Překážek, díky kterým můžete být smutní. Ale ať už jste smutní trochu nebo moc, vždycky se držte tohoto přísloví: "Nepokoušej se utopit smutek v alkoholu, je totiž zatraceně dobrým plavcem!" Kdo v to nevěří, je hlupák, který nemá dost sil, aby se pokusil být znovu šťastný.
Jo a ještě něco. Nikdy se nesnažte hledat cestu bez překážek. Kdyby jste totiž na takovou náhodou narazili, otočte se a rychle utíkejte zpět. Taková cesta totiž nikam nevede.

30 Day Creative Writing Challenge

16. října 2012 v 19:34 | Teri-vlk |  30 Days Creative Writing Challenge
Na tento challnege jsem narazila nedávno a hrozně mě to zaujalo. Nikdy jsem to u nikoho neviděla. Stránku, na které jsem challenge našla, naleznete ZDE.
Příjde mi to jako opravdu skvělý nápad a doufám, že mě to bude bavit. Ale já věřím, že ano. :)
Dané dny, jsem musela přeložit z angličtiny do češtiny, tak doufám, že jsem vše přeložila správně :D a věřím, že se i vy rádi zapojíte!

zdroj obr.: deviantart.com

1. Napiš klasickou pohádkovou povídku.
2. Napiš fanfiction
3. Příběh, který se odehrává před rokem 1950.
4. Napiš básničku, ve které jsou použita tato slova: modrá, nedůvěra, polovina, brnknout.
5. Příběh nějakého předmětu z tvého pokoje.
6. Začni příběh slovy: "Nedočkavě pohlédl na své hodinky...."
7. Vytvoř superhrdinu, který zachrání den.
8. Napiš o životě tohoto superhrdiny před tím, než se stal superhrdinou. Piš třeba o jeho dětství.
9. Příběh o tvém oblíbeném městě (250 slov a méně)
10. Začni příběh se slovy: "Sáhla na malou krabičku ve své kapse a usmála se....."
11. Napiš příběh, ve kterém jsou postavy jeden den bez energie.
12. Vymysli 10 náhodných slov a vytvoř svou definici.
13. Začni příběh se slovy: "Myslel jsem, že jsem viděl...."
14. Najdi náhodně někoho v tvé ročence a vymysli příběh o jeho dnešním životě.
15. Napiš o cizinci, kterého uvidíš.
16. Jdi na iTunes, projeď si svou muziku a napiš příběh o písničce, která se Ti zastaví před očima (250 slov a méně)
17. V příběhu použí cestování časem.
18. Napiš příběh ve městě duchů.
19. Napiš úmrtní oznámení o historické postavě.
20. Napiš příběh, ve kterém použiješ tato slova: dědeček, fotoalbum, pošta, desky.
21. On a ona se srazili v knihovně. Popiš situaci.
22. Napiš příběh na motivy tvého snu, který se ti zdál.
23. Popiš vzpomínku z dětství.
24. Napiš příběh, ketrý se odehraje za 100 let.
25. Napiš příběh o smyšleném tvoru.
26. Napiš o třicátým obrázku ve tvém telefonu/počítači.
27. Příběh, který se odehrál během sportovní události.
28. Napiš příběh, který se odehrává na lodi. (V minulosti, přítomnosti nebo budoucnosti.)
29. Napiš příběh o vesmíru.
30. Napište příběh nebo básničku o ledu.

Až na samé dno *5.část*

11. října 2012 v 21:04 | Teri-vlk |  Příběhy
Konečně dorazili k sirotčinci. Bylo už jedenáct hodin, když se kluci rozhodovali, jak se dostat dovnitř.
"Támhle ten balkón vede do klubovny. Myslím, že to je asi nejlepší cesta. Tady dole jsou všude mříže."
Tommy se podíval do prvního patra, na malý balkón.
"Jo, to by asi šlo. Polezeš první?" zeptal se a váhavě přistoupil k hromosvodu.
"Klidně. Máš strach co?" zasmál se Billy a začal šplhat nahoru.
"No právě." Smál se Tommy a sledoval Billyho, který už byl skoro nahoře. Chytil se zábradlí balkónu, přehoupnl se a už tam byl.
"Tak co dobrý?" potichu zavolal Tommy, který se chystal za ním.
"Jo v pohodě, polez." Tommy šplhal stejně jako Billy . Skrčení na balkóně přemýšleli, co dál.
"Ty vole, hraje tam televize," řekl vyděšeně Billy a podíval se na Tommyho.
"Já myslím, že to je jedno. Pojď, jdeme."
Měli štěstí, protože u televize sice seděl jeden kluk, ale spal jako zabitej.

Zoe seděla na parapetu. Měla otevřené okno a vedle sebe krabičku cigaret. Byla unavená, ale nemohla usnout. Na klíně měla položený sešit a psala esej na téma kritický realismus a jeho představitelé. Řekla si, že se pokusí udělat panu Adrewsovi radost a napíše to. Měla ho ráda. Na školu sice trochu kašlala, ale pan Andrews pro ni měl vždycky pochopení, a snažil se jí vždy vyhovět. Už měla popsané tři stránky, když v tom někdo zaklepal. Zoe se lekla a vyhodila cigaretu z okna. Podívala se na Allison. Spala. Klepání ji neprobudilo. Zoe seskočila z parapetu a došla ke dveřím. Pomalu je otevřela. Když spatřila Tommyho, usmála se. Neviděla ho od té doby, co je Jill na odvykačce.
"Tommy, co tady děláš?" Ptala se Zoe a skočila mu kolem krku.
"Chtěl jsem tě překvapit. A myslím, že se mi to povedlo, co?" Zoe se jen usmála.
"Pojď dál." Přešla k oknu, vzala sešit, zavřela ho a hodila do tašky.
"Co to je?" Zaptal se Tommy a podíval se směrem k tašce.
"Nic. Psala jsem úkol z literatury."
Tommy se ušklíbl. "Od kdy ty píšeš úkoly?"
"Hele sklapni jo? Literaturu mám ráda!"
"Vážně? Vždyť si prý při hodinách věčně kreslíš!"
"Zoe se rozesmála "Billy kecal co?" a přisedla si k němu. "Tommy, tak ráda tě vidím."
Allison se v posteli překulila.
"Nechceš jít raději na chodbu, abychom nevzbudili Allison?" Zeptal se Tommy a chytil jí za ruku. Zoe znejistila. Úsměv jí ztuhnul, a její výraz se proměnil ve vyděšení.
"Ne…já myslim, že to nevadí……trochu se ztišíme nebo…." Zoe se začala vykrucovat.
"Zoe o co jde? Vždyť na chodbě budeme mít klid a nikoho tam nebudeme rušit."
"Jo já vím, ale…." Tommy se na ni zahleděl.
"Ničeho se neboj. Já tam budu s tebou, ano?" Zoe přikývla a přitiskla se k němu.

Zoe a Tommy si sedli na chodbu. Zoe měla položenou hlavu na jeho rameni.
"Jsem tak pitomá."
"Ne, nejsi pitomá. Jsi jenom nešťastná."
Zoe zvedla hlavu. "Ne, jsem pitomá. Nikdy před tím, jsem se ho nebála. Vždycky jsem si s nim dokázala poradit. Ale teď už toho mám plné zuby! Byla bych nejraději, abych ho už v životě neviděla. Asi bych měla někam odjet."
"Kam?"
Zoe si prohrábla vlasy. "To je úplně jedno. Kamkoliv. Nejhorší na tom je, že to tady mám ráda. Nechci to tady opustit." "Tak už to konečně někomu řekni. Řekni někomu, co ti dělá."
"Jenomže to já nemůžu. Dokážeš to pochopit? To, že to někomu řeknu, znamená, že vyhrál. To já nemůžu dopustit. Já toho debila prostě nenechám vyhrát."
Tommy se postavil. "Sakra Zoe, řekni mi, co ti bude muset ještě udělat?! Jak daleko to bude muset zajít, aby ti docvaklo, že už prakticky vyhrál?! Ponížil tě takovým způsobem, jakým je to jen lidsky možný. Takovou ohavnost nedokáže udělat jen tak někdo.!"
Zoe sklopila hlavu. Nedokázala na to nic říct. Věděla totiž, že má pravdu. Nechtěla si to ale připustit.
"Kdyby to šlo, byl bych s tebou ve dne v noci. Prostě pořád, jenomže to bohužel nejde. Musím se postarat o holky. Jsou jenom tři možnosti."
Zoe se zvedla ze země. "Jo? A jaký??" "Buď to někomu řekneš, což ti nepřipadá jako nejlepší řešení. Nebo někam odjedeš, což zase nepřipadá jako nejlepší řešení mně."
Zoe si dala vlasy za uši. "A co ta poslední možnost?"
"Já za tebou budu chodit, jak nejčastěji to půjde, ale ty se nehneš od Billyho. Nebudeš ani chvíli sama. Jasný?"
Zoe se trochu zamyslela. Poslední možnost jí opravdu přišla jako nejlepší řešení.
"Dobře, tak jo." Řekla nakonec.
"Jo a to nejdůležitější. Přestaneš si píchat to svinstvo!!!"
Zoe mu to slíbila, ale věděla, že má ještě alespoň tři dávky morfinu, takže si řekla, že než začne ten slib dodržovat, měla by to dobrat. Přece by to nevyhodila. Když se konečně dostala do postele, bylo už půl jedné ráno a Zoe byla šíleně vyčerpaná. Zároveň ale šla spát s klidem, jaký už dlouho necítila. Tommy s Billym místo spánku ještě probíral na čem se s Zoe dohodl. Billy souhlasil a řešení, který vymysleli, se mu zamlouvalo.

Bílá záře

10. října 2012 v 20:09 | Teri-vlk |  Poezie
Nejsmutnější slza deště
Nejsmutnější dětský pláč.
Jsi tu semnou vůbec ještě?
Tak přestaň být tak silný hráč.


Bílá zář už za obzorem svítá
Já konečně šťastná jsem
Můj život znovu někdo vítá
Můj starý život čertem vem.


Nekonečno černých snů,
Už nikdy víckrát neuvidím.
Teď čeká mě jen tisíc krásných dnů,
Je možné, že se za to stydím?


Bez tebe jsem slepá byla,
Bez tebe jsem byla nic.
Konečně mi záře poradila,
Konečně mi řekla víc.


Vím, že poezie není a ani nebude má silná stránka, ale proč taky nezkusit něco nového, že? :D Tohle je můj první pokus, tak snad se Vám básnička alespoň trochu líbila! ;)

Půlnoční hodiny

7. října 2012 v 0:00 | Teri-vlk |  Povídky
Před dávnými lety vyrobil jeden hodinář, Viktor Garland, zlaté kapesní hodinky. Na první pohled by se snad mohlo zdát, že jsou to naprosto obyčejné hodinky, jako kterékoliv jiné. Kulaté, pozlacené s ciferníkem, dvěma ručičkami a s řetízkem. Ten, kdo si ale myslel, že jsou to pouze obyčejné hodinky, byl na omylu. Byly to hodinky, které měly člověku, který je vlastnil, změnit o půlnoci osud. Jedny hodinky, jedna noc, jedna, ale zásadní změna v životě. Hodinky se předávaly s generace na generaci a měly přinášet dobro. Opak byl ale pravdou. Aniž by jejich stvořitel vůbec něco tušil...
Hodinky přinášely jen to nejhorší - smrt, chudobu, nemoci a to vše v jedné minutě, která se nedala předvídat. Hodinek se nedalo zbavit. Nedaly se ani rozbít, ani utopit, prostě nic. Byly nezničitelné. A kdyby je majitel přece jen někde schválně nechal, aby se jich zbavil, jeho půlnoc přesto nastane, protože hodinky moc dobře vědí, komu patří. A když jsou někomu darovány, mohou jen čekat na onu osudnou noc nového majitele.
Po několika letech zdědil hodinky po svém otci pan John Horipp. Jeho otec zemřel na zápal plic. Nemoc ho postihla náhle. Jen netušil, že věc, která je za jeho nemoc zodpovědná, leží přímo v jeho kapse, až do jeho posledních chvil. John otcovy hodinky miloval. Byl to gentleman, jak se patří. Aby taky ne. Byl bohatý a velmi pohledný muž, který se opravdu uměl dvořit dámě. Hodinky nosil neustále u sebe. Nedal by je z ruky. Bylo to vlastně to jediné, co mu po jeho milovaném otci zbylo.
Jednou, když byl na večer pozván ke svému starému příteli na skleničku, měl své hodinky jako vždy u sebe. Ještě než odešel, podíval se na ně, aby zjistil, kolik má času a vyrazil.
Jeho přítel, Simon Clemet byl velmi milý a také pohledný mladík, i když už poněkud starší, než-li John. Usadili se u něj v pracovně a nejdříve řešili spíše pracovní záležitosti. Do diskuse, kterou vedli, byli tak zabraní, že si ani nevšimli, kolik je hodin. Nad prací strávili skoro tři hodiny a ještě si neodpočinuli.
Konečně si tedy nalili skleničku a přesunuli se do salonku, kde se oba pohodlně usadili do křesel.
John se chtěl podívat kolik je hodin, a když své hodinky vytáhl z kapsy, Simon se tak vyděsil, že se zakuckal. Simon se naklonil k Johnovi a s vyděšeným výrazem promluvil: "Dobrý Bože, kde jste k nim jenom přišel?!" John moc nechápal, o co jde, ale pyšně mu odpověděl, protože na své hodinky byl opravdu velmi hrdý. "Zdědil jsem je po svém otci, který před několika týdny zemřel." Simon se na něj zadíval s omluvnou tváří. "Tak to se opravdu moc omlouvám. Nevěděl jsem."John ho uklidnil. "To je v pořádku. Neomlouvejte se, příteli. Jen by mě zajímalo, co vás tak zaujalo na mých hodinkách. Víte, vypadá to, jako byste je snad už někdy viděl." Simon se znovu opřel do křesla a napil se brandy. "Víte něco o těchto hodinkách?" zeptal se vážně a sledoval Johnyho jako ostříž. "Lituji příteli, ale jediné, co o nich vím, je, že už se dlouhá léta předávají z generaci na generaci a to, že je vyrobil hodinář jménem Viktor Garland. To je ale asi tak vše, co bych o nich mohl říci." Simon se jen pousmál a spustil. "Jak sám dobře víte, drahý příteli, já už se hodinami zabývám celá léta. Vždy mě tyto přístroje fascinovaly a mám ve své sbírce pár pěkných kousků. Systém, na kterém hodiny pracují a jejich mechanika mě vždy lákaly a také mě vždy velmi uklidňoval jejich tikotu. Velmi rád si o hodinách čtu, chci se dozvědět co možná nejvíce informací. Jednou se mi dostala do rukou kniha o velmi známém hodináři osmnáctého století. Právě o Viktoru Garlandovi. Jak sám dobře víte Johny, píšeme rok 1893 a od jejich vzniku uběhlo tedy asi sto let. A já nechápu, jak to, že se ta děsivá kletba ještě nezlomila." Johny napjatě poslouchal a vypadal vyděšeně. "Počkejte Simone. Jaká kletba? Tomu nerozumím." Simon si jen povzdechl. "Budu tedy pokračovat. Tyto hodinky, které pan Garland sestrojil, byly vyrobeny za účelem plnit dobro. Ale zahrávat si s časem není jen tak. Je těžké nařídit hodinkám, co budou dělat. Jsou přezdívané jako půlnoční. Půlnoční hodinky. A jediný, komu přinesly štěstí, byl jejich stvořitel. Viktor Garland. Hodinky ho proslavily. Nejdříve proto, že to byly jedny z nejkrásnějších a nejdražších vůbec. Teď jsou ale spíše známé svou půlnoční minutou, kterou převrátí majiteli osud. Tak a to je asi celý příběh těchto hodinek. Je to hrozné zlo, které ještě nikdo nedokázal zlomit." Johny nebyl schopen slova. Jen sledoval hodinky, na kterých už za necelou hodinu měla odbít půlnoc. "Ale jak poznám, která půlnoc to bude?" Ptal se vyděšeně a nespouštěl z hodinek oči. "To se nikdy nedá předvídat, můj příteli. I když… Ta osudná půlnoc se dá vyvolat. Když se pokusíte hodinky, jakýmkoliv způsobem, zničit, ony vám půlnoční minutu odbijí okamžitě, jen co se na nich objeví dvanáctá hodina, tedy půlnoční." Johny prudce vstal z křesla. Byl rozrušen a nevěděl, co má dělat. "Myslíte, že by se ta kletba dala nějak zlomit?" Simon se zamyslel. "To je těžké. Já se ale domnívám, že takový způsob existuje." Johny chodil sem a tam po salonku a snažil se na něco přijít. "Zkusme si to projít logicky. Za jednu minutu se mi má změnit osud. Stane se mi ale něco děsivého. Já to ale potřebuji prolomit. Je tedy jasné, že to budu muset udělat v té jedné minutě. Podle mého názoru, to je logické." Simon si prsty třel zamyšleně bradu a přikyvoval. "To určitě ano." John pokračoval. "Co by měl člověk udělat, aby se mu nestalo něco zlého, ale aby to bylo něco dobrého... hm.. co by to tak mohlo být." Chvíli bylo ticho, ale John se brzy ozval. "Viktoru Garlandovi, přinesly hodinky ještě dobro. Proslavily ho. Co udělal, aby mu to dobro přinesly? Vytvořil je. Vytvořil hodinky. Je to jasné." Pousmál se John a zadíval se na Simona. "Počkejte Johne. Řekněte mi, jak chcete stvořit hodinky během jedné minuty? To pardon, ale pokud nejste nějaký kouzelník, a to si tedy myslím, že nejste, tak to asi nepůjde." "Máte pravdu. Byla to hloupost." John se sklíčeně posadil na okraj svého křesla. "Snažím se jen na něco přijít." Simon se na něj zadíval. "Ale no tak. Myslím, že jste byl na docela dobré cestě. Vyrobit hodinky během minuty je opravdu hloupost. Co když je to ale úplně prosté? Co když je ta jedna kritická minuta po půlnoci na to, aby se daly zničit a kletba se zrušila? To jistě ještě nikdo nezkusil. Pamatuji se, že se v té knize psalo, že je hodinář vytvořil za dvacet čtyři hodin. Vy ale máte na to, abyste je rozebral a zničil jen pouhou jednu minutu. Uděláte přesně obrácený postup. A to bude jejich konec." John v tom viděl dobré řešení. "Co když to ale nevyjde..? " Simon se odmlčel. "Na to raději nebudeme myslet. Běžte teď domů a udělejte, co je potřeba. A přeji vám hodně štěstí, Johne. Určitě to zvládnete."
Blížila se půlnoc. John hodinky sledoval a bušilo mu při tom srdce. V tom se ručičky posunuly na dvanáctou a začalo se odpočítávat šedesát vteřin. Rozpršelo se a oblohu proťal blesk. Tři vteřiny na to udeřil hrom. John už na nic nečekal. Malým kladívkem rozbil sklíčko, ulomil ručičky, zničil ciferník a když odloupl zadní kryt, konečně se dostal až k malému strojku, který řídil celý chod ďábelských hodinek. Strojek ale neustále pracoval. Johnovi zbývalo deset vteřin a lekl se, že se mu zastavit strojek nepodaří a bude konec. Chyběla poslední vteřina..Strojek se konečně zastavil. Venku zahřmělo a hodinky se rozlétly na tisíc malých kousků. Johny byl hrozně vyděšený, ale byl si jist, že je zlo konečně prolomeno...
Druhý den ráno byl nalezen Simon Clement mrtvý, ve svém křesle. Pro Johna to byla děsivá rána. Lékař konstatoval, že to byl infarkt. John si ale myslel své. Jediné dobro, které mu hodinky přinesly,bylo to, že smrt, kterou způsobily, nebyla jeho smrt. Bylo to vlastně úplně stejné, jako před těmi sto lety, kdy hodináři Viktorovi přinesly štěstí tím, že ho proslavily, a smůlu tím, že začaly svým majitelům škodit. Johnovi přinesly štěstí tím, že nezemřel, ale daň si hodinky vybraly na jeho nejlepším příteli. Tím, jestli opravdu kouzlo hodinek prolomil, si nikdy nebyl jist. protože po několika letech se v jeho knihovně objevily úplně stejné hodinky, které tenkrát zničil...

Až na samé dno *4.část*

6. října 2012 v 22:05 | Teri-vlk |  Příběhy
Hned od druhého dne, poté co se všechno tohle semlelo, se Zoe začala uzavírat do sebe. Přestávala komunikovat s Allison, Billymu se vyhýbala, přestala chodit za Kate a Tommyho se občas zeptala, jak se daří Jill. Pila víc než dřív a začala si znovu píchat morfin. Všichni si začali všímat, že se něco děje, ale protože přestala komunikovat, nikdo to neřešil. Asi týden potom, potkal Billy Zoe, jak seděla večer v parku na lavičce s lahví rumu v ruce. Lahev byla ze čtvrtiny vypitá a Zoe byla celá ubrečená. Billy si k ní přisedl.
"Tak a už to vyklop! Co se sakra děje?!" zeptal se Billy a vzal jí láhev z ruky.
"Nic!" řekla Zoe, vzala si lahev zpátky a napila se.
"Nic?! Sakra Zoe! Já přece vidím, jak se ničíš. Neustále někde sedíš a čumíš do zdi."
"To není pravda!" řekla Zoe a znovu se napila.
"Jo, no jo vlastně, promiň, já se ti omlouvám. Zapomněl jsem - občas u toho i brečíš, chlastáš rum nebo si pícháš to svoje svinstvo!" řekl ironicky Billy, lahev jí ještě jednou vytrhl z ruky a hodil do odpadkového koše vedle lavičky. Zoe vylítla a začala být hysterická.
"Jo jasně, jsem jenom pitomá smažka, co nikoho nezajímá a nic neumí. Tak když máš takovej problém tak vypadni a mě nech už sakra na pokoji!"
Billy s klidem vstal.
"Tak fajn. Jak chceš. Uchlastej se třeba k smrti, teď už mi je to fakt jedno. Ale zkus ještě jednou říct, že nikoho nezajímáš. Je tady dost lidí, kterým na tobě záleží. Ty na ně ale sereš! Je mi jasný, že máš nějakej problém, ale myslím, že by si ho měla začít řešit, dokud není pozdě. Ať už to řekneš mně, Kate nebo Allison, nikdo se na tebe nevykašle. Tak se do hajzlu přestaň užírat a kopat kolem sebe, protože nic z toho ti nepomůže!"
Pak se sebral a odešel. Po chvíli se spustil déšť. Zoe stála na stejným místě ještě asi pět minut. Pak se rozeběhla a utíkala směrem, kam šel Billy. Předpokládala, že šel do sirotčince, vzhledem k tomu, že už bylo za deset minut devět a zpět na pokoji se muselo být nejpozději do devíti hodin. Doběhla k jeho pokoji a váhala. Nebyla si jistá, jestli on je ten člověk, kterému se má svěřit. Nakonec zaklepala a vešla dovnitř. Utřela si mokrý obličej do mikiny a začala.
"Za všechno může Tony."
"Cože? Tony? Myslíš jako Tony Selwyn?"
"Jo přesně ten…Tony Selwyn!" Zoe si prohrábla vlasy a podívala se na Billyho.
"Co ti udělal?"
Zoe zavrtěla hlavou. "Vždyť je to vlastně jedno. Neměla jsem sem vůbec chodit." Otočila se a otevřela dveře.
"Zoe počkej! Když už si to teď nakousla tak to dořekni. Co Ti udělal?!"
Zoe se usmála. "Nic…zapomeň na to prosím tě. Slibuju, že přestanu pít."
Přistoupila k němu a pohladila ho po hlavě. "Děkuju."
Pak rychle odešla. Billy za ní ještě chvíli nevěřícně koukal. Pak se vzpamatoval, hodil na sebe mikinu a také odešel.

"Ahoj Kate, prosím tě, je tady ještě Tommy nebo šel za ségrou?"
Kate stála za barem a utírala skleničky. V hospodě sedělo posledních pár zákazníků, kteří se pomalu chystali k odchodu. "Ahoj Billy, ráda tě vidím. Jo, Tommy tady je. Dneska už za Jill byl. Mám ti ho zavolat? Je vzadu."
"Jo prosím tě, to bys byla moc hodná."
Usmál se na ni a posadil se.
"Hned přijde, jenom tam něco dodělá."
"V pohodě, já počkám."
Kate dál utírala skleničky. "Dáš si něco?"
"Asi ani ne. Díky."
"A jak se vlastně máš?"
"No jde to. I když mohlo by to být lepší. Dělám si starosti o Zoe. Kvůli ní jsem taky tady. Myslím si, že jedinej kdo s ní může hnout, je Tommy."
Kate uklidila poslední sklenici.
"Tommy na ni platil vždycky a myslím, že pořád platí. Vždycky si dost rozuměli."
Billy se na ni usmál. "Tommy už jde, tak já vás nechám." Potom odešla k posledním hostům, kteří chtěli zaplatit.
"Ahoj Tommy. Tak co, jak to jde? Co ségra? Všechno v pohodě?"
Tommy si k němu přisedl.
"Čau. Jo se ségrou už je to trochu lepší. Díky. Co potřebuješ?"
"Jde o Zoe. Mám o ní starost. Víš, chová se divně. Vůbec nekomunikuje, začala hodně pít a bere morfin."
Tommy se pousmál.
"Čemu se směješ? Tobě na tom přijde něco vtipnýho?"
Tommy se na něj podíval. "Nic. Jenom už toho mám dost. Všechno je v prdeli! Jill je na odvykačce a Zoe je na morfinu a chlastá.A klidně se vsadim, že je to kvůli Selwynovi a jeho partičce. Kurva, jak já ty malý sráče nenávidim!"
Billy se na něj překvapivě podíval.
"Počkej počkej. Jak víš že za to může Selwyn?"
Tommy se na něj s úšklebkem podíval. Pak vstal a šel si nalít panáka.
"Tak jsem hádal správně, co? Mně to bylo jasný." Pak do sebe hodil panáka rumu. "A ptáš se mě, jak to vim? To je úplně jednoduchý."
Sednul si.
"Hele si správnej kluk a vidím, že máš Zoe rád a že ti na ní záleží. Něco ti teď řeknu, ale slib mi, že si to necháš pro sebe!" "Na to se můžeš spolehnout."
"Tak fajn. Takže, všechno to začalo asi před rokem. Tony byl, teda údajně byl, do Zoe zamilovanej. Já tomu teda nevěřím. Nevěřím tomu, že se takovýhle hajzl může zamilovat, ale to je jedno. Zoe ho ale nikdy neměla moc v lásce. Takže mu řekla, že ji to mrzí a takový ty další kecy. Jenomže on o ni nepřestal usilovat. Pořád jí otravoval, až to došlo tak daleko, že už to nebylo ani žádný otravování jako spíš obtěžování. Začal jí psát prasácký SMSky, pokřikovat na ní sprosťárny kdykoliv ji potkal, někdy ji i osahával a další nechutnosti. Jednoduše ji prostě šikanoval a ta jeho parta ho v tom podporovala. Zoe na sobě ale nikdy nedala znát, že ji něco trápí. Snažila se prostě na všechny tyhle hnusárny nemyslet a užívala si každý den, kdy ho nepotkala. Po pár měsících se na to Selwyn vykašlal a nechal ji na pokoji. Jenže asi měsíc před tím, než si přijel, se stalo to nejhorší…."
Tommy se odmlčel a pochvíli pokračoval.
"Jednou večer, když se Zoe vracela od nás z hospody, ji na dívčích záchodech znásilnil. Ponížil ji takovým způsobem, jak jen to šlo. Nechci to rozebírat, protože vždycky, když si na to jen vzpomenu, mám chuť jít a rozmlátit tomu debilovi držku." Billy jenom nevěřícně kroutil hlavou.
"Škoda, že si to neudělal."
"Jo, to si říkám taky. Zoe mi to ale řekla asi týden před tvým příjezdem. Ujistila mě, že už jí nechal nepokoji a že nechce, abych s tím něco dělal. Potřebovala se prostě jenom někomu svěřit. Já jsem se jí snažil přesvědčit, aby to nahlásila na policii, ale řekla mi, že to neudělá a jestli to udělám já, tak mě vlastnoručně zabije. Já jsem jí to prostě nemohl udělat. Věděl jsem, že by se uzavřela do sebe a připadala by si ještě víc ponížená. Když si přijel ty, najednou byla jako dřív. Zase spontánní, veselá a zase mi přišla šťastná. Muselo se ale něco stát, jestli zase takhle blbne. A já přísahám, že tentokrát toho sráče zmlátim takovým způsobem, že to ještě neviděl."
Bylo ticho a nikdo nic neřikal.
"Kluci nerada vás vyrušuji ve vaší tiché konverzaci,ale už jsem chtěla jít domů, takže jsem se chtěla zeptat, jestli to tady zavřete nebo půjdete taky?"
Billy se na ni podíval. "Já myslim, že už raději půjdu taky."
Kluci doprovodili Kate domů a když se skoro rozloučili, Billy popadl Tommyho za rukáv.
"Nešel bys raději se mnou dneska do sirotčince, podívat se na Zoe? Třeba by jí to zvedlo náladu." Zeptal se Billy.
"Billy to bych vážně moc rád, ale už jsem měl být doma. Mallory hlídá kámoška a já nechci, aby tam musela být celou noc." "Aha no to je v pohodě, tak když tak někdy jindy."
Billy už chtěl odejít, ale Tommy na něj houknul.
"Nebo víš co? Já domů zavolám, že příjdu později. Raději se na Zoe mrknu a zítra se s ní pokusíme něco udělat."

Až na samé dno *3.část*

5. října 2012 v 16:57 | Teri-vlk |  Příběhy
Asi za hodinu se Zoe probudila. Ještě stále ležela v umývárně. Byla celá zkroucená, bolela ji záda a tvář. Podívala se na mobil. Bylo už půl jedné. Protože byla opravdu vyčerpaná, s velkou námahou vstala a rozhodla se jít do pokoje. Cestou se neustále ohlížela. Nedokázala se zbavit dojmu, že ji někdo pozoruje. Když se konečně dostala ke svému pokoji, rychle, ale velmi potichu, aby nevzbudila Allison, do něj vklouzla. Ke svému údivu tam nikdo nebyl. Na své posteli měla ale lístek, na kterém stálo: Zavolej. Máme o tebe starost!! Allison.
"My?? Kdo my, sakra. Co to má do háje znamenat?!"
"Zoe!"
Zoe se vylekeně otočila. Ve dveřích stála Allison a za ní Billy.
"Kde jsi byla? Hledáme tě celou věčnost! A proč nám nebereš mobil?"
Zoe si v tom kolotoči ponižujících urážek a strachu ani nevšimla, že má několik zmeškaných hovorů od Allison. Dívala se na ně a nebyla schopná vydat ze sebe hlásku. Chtělo se jí brečet.
"Zoe si v pořádku?" Zeptal se Billy a popošel k ní. Když se k ní naklonil, zjistil, že má na tváři modřinu. Billy ji pohladil po tváři.
"Kdo ti to udělal?"
"Nikdo….Já..No víš..já…"
Zoe se svůj strach snažila zamaskovat velmi nepřesvědčivým úsměvem.
"Víš já..byla jsem prostě nepozorná, no a dívala jsem se do mobilu a při tom jsem narazila do dveří."
Zoe začala dělat, že se tomu směje. Billy se také pousmála, ale nevěřil jí ani slovo.
"Jestli by vám to nevadilo, šla bych už spát, jsem hodně unavená. Dneska toho bylo na mě nějak moc."
"Jo dobře." Řekl Billy a už se chystal k odchodu.
"A Zoe?"
"Ano?" Zoe se na něj podívala a všechen zbytek sil se snažila vynaložit na to, aby se nerozbrečela. V očích se jí leskly slzy a přála si, aby už mohla jít spát.
"Jsi vážně v pořádku? Nepotřebuješ něco?"
"Jsi hodný, ale ne.."
"Tak dobře. Dobrou noc holky."
"Dobrou." Řekla Allison a zamkla za nim dveře.