"Tak jako báseň, i život se hodnotí ne podle délky, ale podle obsahu." Seneca

Půlnoční hodiny

7. října 2012 v 0:00 | Teri-vlk |  Povídky
Před dávnými lety vyrobil jeden hodinář, Viktor Garland, zlaté kapesní hodinky. Na první pohled by se snad mohlo zdát, že jsou to naprosto obyčejné hodinky, jako kterékoliv jiné. Kulaté, pozlacené s ciferníkem, dvěma ručičkami a s řetízkem. Ten, kdo si ale myslel, že jsou to pouze obyčejné hodinky, byl na omylu. Byly to hodinky, které měly člověku, který je vlastnil, změnit o půlnoci osud. Jedny hodinky, jedna noc, jedna, ale zásadní změna v životě. Hodinky se předávaly s generace na generaci a měly přinášet dobro. Opak byl ale pravdou. Aniž by jejich stvořitel vůbec něco tušil...
Hodinky přinášely jen to nejhorší - smrt, chudobu, nemoci a to vše v jedné minutě, která se nedala předvídat. Hodinek se nedalo zbavit. Nedaly se ani rozbít, ani utopit, prostě nic. Byly nezničitelné. A kdyby je majitel přece jen někde schválně nechal, aby se jich zbavil, jeho půlnoc přesto nastane, protože hodinky moc dobře vědí, komu patří. A když jsou někomu darovány, mohou jen čekat na onu osudnou noc nového majitele.
Po několika letech zdědil hodinky po svém otci pan John Horipp. Jeho otec zemřel na zápal plic. Nemoc ho postihla náhle. Jen netušil, že věc, která je za jeho nemoc zodpovědná, leží přímo v jeho kapse, až do jeho posledních chvil. John otcovy hodinky miloval. Byl to gentleman, jak se patří. Aby taky ne. Byl bohatý a velmi pohledný muž, který se opravdu uměl dvořit dámě. Hodinky nosil neustále u sebe. Nedal by je z ruky. Bylo to vlastně to jediné, co mu po jeho milovaném otci zbylo.
Jednou, když byl na večer pozván ke svému starému příteli na skleničku, měl své hodinky jako vždy u sebe. Ještě než odešel, podíval se na ně, aby zjistil, kolik má času a vyrazil.
Jeho přítel, Simon Clemet byl velmi milý a také pohledný mladík, i když už poněkud starší, než-li John. Usadili se u něj v pracovně a nejdříve řešili spíše pracovní záležitosti. Do diskuse, kterou vedli, byli tak zabraní, že si ani nevšimli, kolik je hodin. Nad prací strávili skoro tři hodiny a ještě si neodpočinuli.
Konečně si tedy nalili skleničku a přesunuli se do salonku, kde se oba pohodlně usadili do křesel.
John se chtěl podívat kolik je hodin, a když své hodinky vytáhl z kapsy, Simon se tak vyděsil, že se zakuckal. Simon se naklonil k Johnovi a s vyděšeným výrazem promluvil: "Dobrý Bože, kde jste k nim jenom přišel?!" John moc nechápal, o co jde, ale pyšně mu odpověděl, protože na své hodinky byl opravdu velmi hrdý. "Zdědil jsem je po svém otci, který před několika týdny zemřel." Simon se na něj zadíval s omluvnou tváří. "Tak to se opravdu moc omlouvám. Nevěděl jsem."John ho uklidnil. "To je v pořádku. Neomlouvejte se, příteli. Jen by mě zajímalo, co vás tak zaujalo na mých hodinkách. Víte, vypadá to, jako byste je snad už někdy viděl." Simon se znovu opřel do křesla a napil se brandy. "Víte něco o těchto hodinkách?" zeptal se vážně a sledoval Johnyho jako ostříž. "Lituji příteli, ale jediné, co o nich vím, je, že už se dlouhá léta předávají z generaci na generaci a to, že je vyrobil hodinář jménem Viktor Garland. To je ale asi tak vše, co bych o nich mohl říci." Simon se jen pousmál a spustil. "Jak sám dobře víte, drahý příteli, já už se hodinami zabývám celá léta. Vždy mě tyto přístroje fascinovaly a mám ve své sbírce pár pěkných kousků. Systém, na kterém hodiny pracují a jejich mechanika mě vždy lákaly a také mě vždy velmi uklidňoval jejich tikotu. Velmi rád si o hodinách čtu, chci se dozvědět co možná nejvíce informací. Jednou se mi dostala do rukou kniha o velmi známém hodináři osmnáctého století. Právě o Viktoru Garlandovi. Jak sám dobře víte Johny, píšeme rok 1893 a od jejich vzniku uběhlo tedy asi sto let. A já nechápu, jak to, že se ta děsivá kletba ještě nezlomila." Johny napjatě poslouchal a vypadal vyděšeně. "Počkejte Simone. Jaká kletba? Tomu nerozumím." Simon si jen povzdechl. "Budu tedy pokračovat. Tyto hodinky, které pan Garland sestrojil, byly vyrobeny za účelem plnit dobro. Ale zahrávat si s časem není jen tak. Je těžké nařídit hodinkám, co budou dělat. Jsou přezdívané jako půlnoční. Půlnoční hodinky. A jediný, komu přinesly štěstí, byl jejich stvořitel. Viktor Garland. Hodinky ho proslavily. Nejdříve proto, že to byly jedny z nejkrásnějších a nejdražších vůbec. Teď jsou ale spíše známé svou půlnoční minutou, kterou převrátí majiteli osud. Tak a to je asi celý příběh těchto hodinek. Je to hrozné zlo, které ještě nikdo nedokázal zlomit." Johny nebyl schopen slova. Jen sledoval hodinky, na kterých už za necelou hodinu měla odbít půlnoc. "Ale jak poznám, která půlnoc to bude?" Ptal se vyděšeně a nespouštěl z hodinek oči. "To se nikdy nedá předvídat, můj příteli. I když… Ta osudná půlnoc se dá vyvolat. Když se pokusíte hodinky, jakýmkoliv způsobem, zničit, ony vám půlnoční minutu odbijí okamžitě, jen co se na nich objeví dvanáctá hodina, tedy půlnoční." Johny prudce vstal z křesla. Byl rozrušen a nevěděl, co má dělat. "Myslíte, že by se ta kletba dala nějak zlomit?" Simon se zamyslel. "To je těžké. Já se ale domnívám, že takový způsob existuje." Johny chodil sem a tam po salonku a snažil se na něco přijít. "Zkusme si to projít logicky. Za jednu minutu se mi má změnit osud. Stane se mi ale něco děsivého. Já to ale potřebuji prolomit. Je tedy jasné, že to budu muset udělat v té jedné minutě. Podle mého názoru, to je logické." Simon si prsty třel zamyšleně bradu a přikyvoval. "To určitě ano." John pokračoval. "Co by měl člověk udělat, aby se mu nestalo něco zlého, ale aby to bylo něco dobrého... hm.. co by to tak mohlo být." Chvíli bylo ticho, ale John se brzy ozval. "Viktoru Garlandovi, přinesly hodinky ještě dobro. Proslavily ho. Co udělal, aby mu to dobro přinesly? Vytvořil je. Vytvořil hodinky. Je to jasné." Pousmál se John a zadíval se na Simona. "Počkejte Johne. Řekněte mi, jak chcete stvořit hodinky během jedné minuty? To pardon, ale pokud nejste nějaký kouzelník, a to si tedy myslím, že nejste, tak to asi nepůjde." "Máte pravdu. Byla to hloupost." John se sklíčeně posadil na okraj svého křesla. "Snažím se jen na něco přijít." Simon se na něj zadíval. "Ale no tak. Myslím, že jste byl na docela dobré cestě. Vyrobit hodinky během minuty je opravdu hloupost. Co když je to ale úplně prosté? Co když je ta jedna kritická minuta po půlnoci na to, aby se daly zničit a kletba se zrušila? To jistě ještě nikdo nezkusil. Pamatuji se, že se v té knize psalo, že je hodinář vytvořil za dvacet čtyři hodin. Vy ale máte na to, abyste je rozebral a zničil jen pouhou jednu minutu. Uděláte přesně obrácený postup. A to bude jejich konec." John v tom viděl dobré řešení. "Co když to ale nevyjde..? " Simon se odmlčel. "Na to raději nebudeme myslet. Běžte teď domů a udělejte, co je potřeba. A přeji vám hodně štěstí, Johne. Určitě to zvládnete."
Blížila se půlnoc. John hodinky sledoval a bušilo mu při tom srdce. V tom se ručičky posunuly na dvanáctou a začalo se odpočítávat šedesát vteřin. Rozpršelo se a oblohu proťal blesk. Tři vteřiny na to udeřil hrom. John už na nic nečekal. Malým kladívkem rozbil sklíčko, ulomil ručičky, zničil ciferník a když odloupl zadní kryt, konečně se dostal až k malému strojku, který řídil celý chod ďábelských hodinek. Strojek ale neustále pracoval. Johnovi zbývalo deset vteřin a lekl se, že se mu zastavit strojek nepodaří a bude konec. Chyběla poslední vteřina..Strojek se konečně zastavil. Venku zahřmělo a hodinky se rozlétly na tisíc malých kousků. Johny byl hrozně vyděšený, ale byl si jist, že je zlo konečně prolomeno...
Druhý den ráno byl nalezen Simon Clement mrtvý, ve svém křesle. Pro Johna to byla děsivá rána. Lékař konstatoval, že to byl infarkt. John si ale myslel své. Jediné dobro, které mu hodinky přinesly,bylo to, že smrt, kterou způsobily, nebyla jeho smrt. Bylo to vlastně úplně stejné, jako před těmi sto lety, kdy hodináři Viktorovi přinesly štěstí tím, že ho proslavily, a smůlu tím, že začaly svým majitelům škodit. Johnovi přinesly štěstí tím, že nezemřel, ale daň si hodinky vybraly na jeho nejlepším příteli. Tím, jestli opravdu kouzlo hodinek prolomil, si nikdy nebyl jist. protože po několika letech se v jeho knihovně objevily úplně stejné hodinky, které tenkrát zničil...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lilly Lilly | Web | 7. října 2012 v 14:19 | Reagovat

tvůj vlastní příběh?
Páni, já to vidím úplně jako film. Kdo máte kameru, scénář je napsán a já začnu shánět fešné herce!

PS: *tlesky tlesk*

2 Aisha Aisha | Web | 7. října 2012 v 19:17 | Reagovat

To je opravdu působivý příběh. Skvělá myšlenka, opravdu. Fakt se mi líbí :)
Jen mě trochu boleli oči, když jsem to četla. Chtělo by to text členit do odstavců (přímá řeč by měla začínat na novém odstavci). Jinak opravdu velmi povedené :)

3 Zoey Zoey | Web | 8. října 2012 v 14:49 | Reagovat

ÚŽASNÉ!!!!!Takové krásně tajuplné8)Moc se mi to líbí, krásně píšeš8)

4 Natali Natali | Web | 8. října 2012 v 15:03 | Reagovat

To je krásný příběh! A zvolila jsi k němu skvělou dobu, rok 1893 - moje oblíbené období ;)
Ten konec se mi strašně líbíl, chudák John - myslím, že přítelova smrt je ještě horší než ta vlastní.

5 Hejlynka Hejlynka | Web | 8. října 2012 v 21:00 | Reagovat

Moc hezká povídka...:-D

6 Vera Vera | Web | 10. října 2012 v 22:33 | Reagovat

AH!!! TEN KONEC!! při posledních asi 16 řádcích se mi úplně zatajoval dech a až do poslední tečky jsem s napětím očekávala, jak to celé skončí! To bylo tedy opravdu něco! :) Dokonce jsem blesky a celé zakončení před sebou viděla jako nějaký film!

Námět povídky se mi moc líbil, a oceňuji hlavně onu originalitu! kterou jsi do příběhu zahrnula

Co mi ale na druhou stranu opravdu vadilo, bylo slovo "hodinky" Neber si to prosím špatně, ale ten výraz se (alespoň ze začátku) objevoval téměř v každé větě :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama