"Tak jako báseň, i život se hodnotí ne podle délky, ale podle obsahu." Seneca

Prosinec 2012

Krásný Nový rok!

31. prosince 2012 v 23:59 | Teri-vlk |  Myšlenky
Tak a je to tady! Já nevím jak vy, ale já se loučím s rokem 2012 a pokusím se vkročit tou správnou nohou do nového roku 2013! Říká se, že třináctka je šťastný číslo... přitom, já to číslo naprosto nenávidim. He.. Víte co? Loňskýho Silvestra si pamatuju, jakoby to snad bylo včera. A přesně si pamatuju, že jsem řekla, jak si hodlám rok 2012 užít. Že to bude ten nejskvělejší rok. No..téměř byl. To už je ale teď jedno!
Chci to říct znova a slibuju, že to tak opravdu bude. Že to bude parádní rok, kterej si nejvíc užiju!! Minimálně se o to pokusim. A nikdo mi v tom nezabrání. Ať se děje nebo ať se stane cokoliv!

Takže je mi jasný, že si tento článek přečtete až v Novém roce, ale já Vám všem přeju, abyste si užili tu poslední chvíli tohoto roku, vrátili se naposledy myšlenkama zpátky a uvědomili si, co všechno jste za ten rok stihli, jaké jste udělali chyby a jaký kraviny jste nasekali..
Člověk by se sice neměl vracet k minulosti, ale k tomuhle roku už se myšlenkama určitě nikdy nevrátíte...

No a teď už to klidně všechno hoďte za hlavu a dívejte se jen před sebe. Minulost už totiž nezměníte, ale budoucnost ano. Je to jen na Vás.

Tímto Vám tedy přeji Krásný Nový rok! Ať se Vám splní všechna příní a halvně se snažte ten rok nepromarnit. Užívejte si každý den a každou chvíli, protože i jedna minuta je drahá! Mějte se krásně a ještě jednou hodně štěstí, zdraví a úspěchů v Novém roce 2013!


Život je jen jeden....

29. prosince 2012 v 22:05 | Teri-vlk |  Úvahy
"Největší chyba, kterou v životě můžete udělat, je mít poříd strach, že nějakou uděláte." Elbert Hubbard
Nedokážu si představit, že by to někdo mohl vystihnout lépe. Žít se strachem a v domění, že je něco chyba, že něco nemůžeme udělat, protože by to mohla být chyba, je naprostá hlopost.
Člověk v životě naseká tolik chyb, tolik toho pokazí a tolik toho zvorá, že je toho někdy až nespočetně mnoho. Nebýt ale všech hloupých chyb, které uděláme, nebudou naše životy, tak krásné, jako teď. Kdybychom se měli neustále něčeho bát, nikdy neuděláme vůbec nic, mohli bychom stát na jednom místě a sledovat ostatní lidi a jejich životní chyby..
Je ale lepší udělat chybu, nežli život promarnit.
A o tom to taky přesně je. Je neuvěřitelně těžké zamyslet se nad tím, co je vlastně život. Jak je možné, že zrovna my, měli takové štěstí a můžeme tu být a rozhlížet se po krásách a zároveň po lidských hloupostech našeho světa.
"Někdy i žít je statečným činem." Seneca -- asi to tak bude. Opravdový život, chce tolik odvahy, člověk si projde tolika sra*kama, obdivuhodný je ale ten, co se v nich doslava nevyválí, nevzdá to a jde hrdě dál. A ten, kdo to vzdá, je hlupák. Protože vzdát život může jen opravdovej pitomec. Takovou šanci už nikdy nedostaneme, a proto by se měl naplno žít každý den. A jak řekl Mark Twain (A říkám rovnou, že je to jeden z mých nejoblíbenějších citátů..) "Dej každému dni příležitost, aby se stal nejkrásnějším dnem tvého života." Taky máte pocit, že vám poskočilo srdce? Protože já když si ho přečtu, uvědomím si, jak bych měla rychle udělat něco, abych si byla jistá, že jsem ten den nepromarnila a udělala jsem něco, co stálo za to. Život je tak krátký a uteče tak rychle, že by někdo mohl říct, jak je to nefér. Tohle by ale nikdy neřekl ten, co žil krásný a plnohodnotný život. A když si svojí poslední hodinu, která mu zbývá do konce jeho dlouhé cesty, zamyslí nad svým životem a uvědomí si co vlastně prožil, měl by cítit jen jedno... a to je obrovské štěstí. Protože, jak řekl jeden německý filosof "Nejméně se bojí smrti ti, jejichž život má největší cenu." Immanuel Kant.
Je tolik překrásných citátů, které vystihnou krásu, překážky, nedocenění, lásku nebo nenávist lidského života a jeho světa..
Jisté je jen jedno--já uznávám to, že bychom měli život ctít a hlavně si dávat pozor na čas. Protože brzy můžete zjistit, že už je moc pozdě na to, abyste si splnili sen, abyste odpustili nebo milovali.
Takže, ať už uděláte jakoukoliv chybu, ať už pokazíte cokoliv, pamatujte, že všechno se dá napravit. A kdyby náhodou ne, vzpomeňte si, že jsou na světě i maličkosti, pro které se dá žít. Přátelství, naděje nebo ta poslední zářící hvězda.

Až na samé dno *9.část*

29. prosince 2012 v 17:45 | Teri-vlk |  Příběhy
Zoe se probudila až v půl dvanáctý dopoledne. Byla celá rozlámaná, bolela jí hlava a tvář, do které dostala ránu pěstí od Tonyho. Posadila se a podívala se, jestli je Allison ještě v posteli. Nebyla tam. Zoe se podívala na mobil a vytřeštila oči. "Cože?! To už je tolik? Ach jo.."
Stáhla si vlasy do culíku a rychle na sebe hodila černé džíny a bílé vytahané triko. Za normálních okolností by byla ráda, že nemusí do školy, ale dneska by klidně šla. Věděla, že to včera přehnala a bylo jí jasné, že by se měla Allison omluvit. Ve všem měla pravdu ale Zoe si to prostě nechtěla připustit. Nejhorší na tom všem bylo, že stejně byla pevně rozhodnutá, že to nikomu říkat nebude, ale pokusí se něco vymyslet, aby to za ní neodnášel nikdo jiný. Jako například včera Billy, nebo Tommy, který by se měl starat o ségry.
Chodila po sirotčinci sem a tam a nemohla ji nikde najít. Potom si sedla na chodbu a rozhodla se, že jí zavolá.
"No tak… zvedni to." Allison jí to ale nevzala.
Zoe nevěděla, co si počít. Šla se tedy podívat za Billym. Zaklepla, ale zevnitř se nikdo neozval. Zaklepala znovu a trochu hlasitěji, ale pořád nic.
"Sakra, to přece není možný!"
Zkusila otevřít, ale bylo zamčeno a v tu chvíli se Zoe začali v hlavě honit, ty nejčernější myšlenky. Jako, třeba to, že Billy teď někde leží zmlácený, protože ho Tony se svou partou zbil. Chvíli ještě stála na chodbě a potom dostala strach. Protože si uvědomila, že Tony se klidně může teď někde objevit a ona je tady úplně sama. Rozhodla se tedy, že se půjde podívat ven. Rychle si ještě skočila do pokoje pro mikinu a potom jenom zamkla pokoj a chtěla odejít. Když se ale otočila, srazila se ve dveřích s Billym.
"Kampak? Kampak to jdeš takhle sama co?!" ptal se s úšklebkama Billy a koukal se na ní. Zoe neváhala ani minutu a vrhla se mu kolem krku.
"Zoe, stalo se něco?" ptal se Billy, protože mu přišlo, že Zoe vypadá trochu vyděšeně.
"Měla jsem o tebe hroznej strach. Nemohla jsem tě nikde najít a ani Allison ne. Tak jsem se chtěla podívat, jestli náhodou nejsi venku. Hrozně jsem se bála, že tě Tony zmlátil a ty teď někde ležíš."
Neustále ho objímala a držela ho tak pevně, až měl Billy pocit, že bude uškrcen.
"Prosím tě, proč bych měl být zmlácenej. Buď v klidu jo? O mě nemusíš mít starost okey?" Zoe ho pustila a zadívala se na něj s vážným výrazem ve tváři.
"Billy, já už nechci, abyste mě s Tommym neustále hlídali." Billy jenom nechápavě koukal a vůbec nevěděl, co jí má na to říct.
"Co.. co? Cože?! Proč? To nechápu.. o co jde? Stalo se něco? Tony ti vyhrožoval, nebo co?" Zoe si nervózně přešlápla a mluvila dál.
"Jde o to, že.. já prostě.." zhluboka se nadechla a začala.
"Já jsem se včera pohádala s Allison. Řekla mi, že bych to už měla někomu nahlásit. Já jsem jí ale už dávno jasně řekla, že to prostě nikomu říkat nebudu. Já ho prostě nenechám vyhrát a přesně to jsem i řekla Tommymu. Ale potom jsem si uvědomila, že v tuhle chvíli vás jenom všechny ohrožuju…"
Billy chtěl něco říct, ale Zoe ho nepustila ke slovu.
"Ne Billy, počkej, poslouchej. Je mi jasný, že chceš protestovat, ale podívej se na to, jak to dopadlo včera. Kdyby s sebou měl i ty svý kamarády, tak tě zmlátili levou zadní. A neříkej, že to není pravda, protože je. A to mi věř. A Tommy? Kvůli mně zanedbává ségry jenom proto, aby mě ochránil před nějakým pubertálnim blbečkem!"
Zoe se odmlčela a podívala se na Billyho.
"Ok, já si vyslechnul tebe, ty si ale teď vyslechneš mě. Je mi líto, že ses pohádala s Allison a chápu, že si z toho nešťastná. Fajn, to beru. Ale já prostě nehodlám poslouchat ty keci, jako že nás ohrožuješ a ty ostatní sračky, co si mi tady navykládala! Ty se na ten včerejšek možná díváš tak, že kdyby měl s sebou ty dva pitomce, zmlátil by mě. Ale já se na to dívám úplně jinak. Beru to tak, že kdybych tam včera nebyl… nechci ani pomyslet, co by ti zase ten hajzl udělal. A Tommy ti celej tenhle nápad navrhnul a pochybuju o tom, že by tohle celý dělal, kdyby přitom věděl, že zanedbává holky. A hlavně, ty jsi pro mě i pro něj všechno na světě a já, a jsem přesvědčenej, že i Tommy, bychom pro tebe udělali všechno na světě, jasný?!"
Zoe se dívala do země a nic neříkala. Chvíli bylo ticho a potom Zoe zvedla hlavu.
"Víš o tom, že zítra je prvního října?" zeptala se najednou a Billy se na ni trošku nechápavě, ale s úsměvem zadíval.
"No..jo vim, a co má bejt?"
"Začíná nám náš trest. Budeme uklízet a vypomáhat v kuchyni, neříkej, že jsi zapomněl."
"No jo, vážně jsem zapomněl. Máš připravenej smeták a hadr?" smál se Billy a byl rád, že už se Zoe trochu vrátila nálada. "No jasně! Nedočkavě jsem odškrtávala dny, kdy ten náš slavný uklízecí měsíc začne." Zoe jen zavrtěla hlavou a pousmála se. Potom si ale trochu povzdechla. Vypadalo to, že už má všeho plné zuby.
"No nic. Musím teď hlavně jít najít Allison. Byla jsem na ni pěkně hnusná a ona si to při tom vůbec nezaslouží. Je na mě tak hrozně hodná. Snaží se mi jenom pomoct a já na ní takhle kašlu a ještě jí nadávám. To si vážně nezaslouží. V poslední době se všechno točí kolem mě a já si připadám hloupě. Takže dneska se musim za prví omluvit Allison, teda pokud jí vůbec najdu, a za druhý se chci zastavit za Tommym. Jill už je totiž zpátky doma."
"Tak já půjdu s tebou jo?" řekl Billy a chystal se, že si obleče mikinu.
"Ne, já půjdu sama. Opravdu. Všechno bude v pohodě. Já myslím, že dneska nikoho nepotřebuju. Dnešek jsem si naplánovala a chci všechno splnit. Sama."
Billymu se to moc nelíbilo, ale věděl, že nemá cenu odporovat.
"Asi nemá cenu tě přemlouvat, co?"
"Nee." řekla Zoe, dala Billymu pusu a rychlím krokem, mu zmizela z očí.

Zoe se potloukala parkem nedaleko od sirotčince a hledala Allison. Už byly tři hodiny odpoledne a ona se neukázala. Zoe o ni začínala mít trochu obavy, ale doufala, že šla třeba za nějakou kamarádkou nebo je třeba u někoho jiného na pokoji. Rozhodla se tedy, že pátrání po Allison na chvíli přeruší a půjde navštívit Jill.

"Ahoj Tommy, tak jsem tady." Řekla s úsměvem a objala ho.
"Tak to jsem moc rád. Pojď dál." Pokynul Tommy a Zoe vstoupila.
"Jill je u sebe v pokoji, tak za ní běž."
"Jo díky." Zoe zaklepala na dveře a vstoupila.
Zoe si s Jill povídala několik hodin. Po odvykačce vypadala opravdu dobře a musela to uznat. Zoe byla ráda, že už se cítí lépe a že se brzy vrátí do školy.
"Nikomu bych to nepřála zažít, to peklo, co jsem si tam prožila je hrozný. Nepřála bych to ani svýmu největšímu nepříteli. Je mi z toho zle, jen si na to vzpomenu."
Zoe jen přikyvovala a dívala se na ni s lítostí v očích.
"Je mi jasný, že to muselo být peklo. Ale teď už se k tomu nikdy vrátit nemusíš, je to jen na tobě. Jestli si vybereš život v sračkách nebo ne, jasný?"
Jill, která ležela na posteli, se posadila.
"Jo mě to už jasný je a tobě?"
Zoe si naštvaně povzdechla a bylo to na ní znát. Věděla, na co naráží, ale naštvalo jí, že už to zase někdo vytahuje.
"Co s tím všichni máte? Jill starej se hlavně o to, abys do toho zase nespadla a mě si nevšímej. Já to zvládnu v pohodě. Nejsem na ničem závislá, jasný?! A jestli ti někdo tvrdí opak, tak neví, co mluví."
"Zoe nerozčiluj se. Jenom jsem si teď prošla hrůzami a nechtěla bych, aby sis to musela prožít taky." Zoe zavrtěla hlavou a zvedla se ze židle.
"Jo jasně. Jill ráda jsem tě viděla. Už bych ale měla raději jít. Díky za čaj a tak." Potom odešla.
Jill za ní ještě chvíli koukala a potom si znovu lehla a zavřela oči.

Když Zoe vycházela od Harrisnových, nenesla si s sebou moc dobrý pocit. Bylo už půl sedmé a co ona za dnešek stihla udělat? Znovu se chytla s Billym, Allison se neukázala a u Jill to taky nedopadlo bůh ví, jak slavně. Od zítřka jí ještě ke všemu začíná trest. Měla vztek a zároveň byla smutná.

Blogové letadlo

15. prosince 2012 v 0:32 | Teri-vlk |  Myšlenky

Do projektu Blogové letadlo, mě pozvaly Vera a Lilly a já jim tímto velmi děkuji! :) Moc mě to potěšilo, protože mě tento projekt velmi zaujal. Dala jsem ho do rubriky "Myšlenky" a to z jednoho prostého důvodu. Myslím si, že se při tom člověk nad tolika věcmi zamyslí, sám nad sebou... a vůbec nad vším. ;)

Teď už dost blábolení :D..

Projekt spočívá v tom, že napíši:
11 věcí o sobě
zodpovím 11 otázek od Very a od Lilly
vymyslím 11 otázek pro dalších 11 blogerů


11 VĚCÍ O MNĚ

Strašně moc miluji déšť. Mohla bych v něm chodit neustále. Dokáže mě to krásně uklidnit a já se cítím volná. Stejně tak miluji když sněží (ale né žádnou vánici ;)) když se mi vločky zachytávají do vlasů. Sníh mám ale ráda jenom, když už je tma...nevím proč.

Jsem hodně citlivý člověk a často mě dokáže rozbrečet i menší hádka. Vždycky mi je to hrozně líto a nedokážu slzy potlačit. Moje citlivost se projevuje i tím, že se každýmu, kdo potřebuje, snažím pomoci. Nedokážu se dívat na to, když je někdo smutný a něco ho trápí.

Mým velkým snem je, si alespoň jednou zahrát s profesionálním orchestrem na housle. Vždycky jsem moc chtěla na konzervatoř, ale přestala jsem si nějak věřit. Tak uvidíme, kam mě osud zavede. Třeba budu mít v životě štěstí. :)

Ze všeho nejvíc na světě miluji svou rodinu a přátelé. Bez nich bych nezvládla vůbec nic.

Miluji vůni růží a sfouknuté svíčky. Také miluji mléčnou čokoládu, vanilkovou zmrzlinu, borůvky a čokoládové suflé.

Od svých šesti let hraju na klavír a na housle a i když jsem měla několik krizí, miluji tyto dva nástroje a přísahám, že se jich nikdy nevzdám - ať to stojí, co to stojí!!

Od narození mám každý oko jiný. Jedno modré a druhé hnědo-modré. Často se mě všichni ptají "proč?" tak tady je odpověď pro všechny: Sama nevím, proč :D

Až dostuduji střední školu (jsem v prváku a studuji cestovní ruch), chtěla bych být buď průvodkyně nebo jít na HAMU a studovat hudební managment nebo jít studovat žurnalistiku. Tak uvidíme, kam mě osud zavane. :)

Moje nejoblíbenější barva je hnědá, nejoblíbenější zvíře slon, nejoblíbenější kniha...hmm...asi Voda pro slony, oblíbený malíř Jakub Schikaneder, oblíbené ovoce mandarinky, oblíbená skupina Rolling Stones a Beatles, oblíbený zpěvák Bon Jovi, oblíbená zpěvačka Adele, oblíbená květina růže nebo lilie, oblíbený básník František Gellner

Jednou bych chtěla ráda umět plynně italsky a anglicky. A zároveň se podívat do Říma a žít alespoň rok v Anglii. :)

Bojím se lásky, ale chtěla bych se zamilovat..není to zvláštní? V životě jsem měla zatím na lásku smůlu a přitom je to jedna z věcí, kterou bych si ze srdce přála. Přála bych se zamilovat a moc bych si přála, aby tu lásku dotyčný opětoval. Asi jsem nikdy opravdu zamilovaná nebyla..a jestli ano, tak na tom nesejde, protože to nakonec nikdy nevyšlo..
Láska...Co to vůbec znamená? :))


11 OTÁZEK OD VERY


Máš strach ze smrti? Bojíš se že se ti (v blízké době) stane něco zlého? Máš občas noční můrey o tom, že tě srazí auto, že se tě někdo pokusí zabít?
Nevim, jestli mám strach ze smrti. Asi trochu jo. Přála bych si zemřít důstojně, jako stará paní a hlavně s pocitem, že jsem žila plnohodnotný život, který stál za to. Že jsem ho nepromarnila a že jsem si splnila alespoň většinu svých snů. I když je předpovězené, že by měl být 21.12. 2012 konec světa, doufám v to, že nebude. Protože svůj život miluji a nechci, aby skončil tak brzy. :)

Kniha nebo film?
Hmm...nejspíš kniha. Ráda si vše představuji podle své fantazie. To je na tom to nejkrásnější :) I proto si vždy nejprve přečtu knihu (když je podlení natočen film) a potom se na film podívám.

Máš svůj životní vzor? Je osoba, ketrou obdivuješ?
Ano, je to můj dědeček. Je to skvělej člověk, ktereý toho zvládnul tolik. Píše básničky, je to textař... Také např. přeložil do češtiny písnišky z filmu Tangled (Na Vlásku) a spoustu dalších. Mám ho moc ráda a nikdy bych si nepřála lepšího dědečka. :)

Kdybys měla říct svému nejneoblíbenějšímu učiteli jednu větu, co "hezkého" bys mu pověděla?
Už mě vážně rozčiluje to, že se ke mně chováte, jako k pitomci a úplnýmu de***ovi. Já se k vám chovám slušně, tak proč ne vy ke mně? Jste možná chytřejší a vzdělanější, než jsem já, ale nemusel byste se chovat jako pitomec, který si myslí, že je střed světa!" Tak asi tohle... :D

Jaký je tvůj názor na upřímnost? Lhala bys člověku, jen abys "neranila" jeho city? Dokážeš říct pravdu přímo do očí, ať je jakákoli?
Tohle je hodně těžká otázka. Někdo by sice mohl odpovědět ano nebo ne, ale já to tak nemám. Myslím si, že by lidé měli být upřímní a pravdou je, že já většinou upřímná jsem. Za prví lhát neumím a za druhý z toho mám špatný svědomí. Už jsem takhle lhala člověku, abych ho neranila (i když je pravda, že jsem o to byla požádána). Záleží na tom, o co jde, nakolik je věc "vážná" a jestli by se jí opravdu měl daný člověk dozvědět. Asi občas jsem srab a nedokážu říct pravdu do očí, ale nepřetvařuji se a když si o člověku myslím něco špatného, nebavím se s ním a nedělám, že jsem jeho "nejlepší přítel".

Jsou chvíle, kdy sama sebe nenávidíš?
Jsou a mám pocit, že v poslední době, mám takové chvílích nějak moc. Nenávidim se, když vim, že jsem neudělala něco, co jsem měla, nebo když vypustim z pusy něco dřív, než si uvědomim, jaký to bude mít následky. Nenávidim se, když cítim vinu a nenávidím se, za spustu dalších věcí. Někdy se nenávidím za svoje chování, někdy za některé situace..Je toho dost, vím ale, že je to špatně...

Jedno slovo (dvě slova), kterým bys charakterizovala dnešní svět.
"černobílý svět"
Trocha černých (smutných a zkažených stránek) a trocha těch světlých (těch dobrých stránek). Spousta věcí je špatně, spousta idí si neváží toho, co má...jsou tu ale tací, kteří si uvědomují krásu života a toho, že by za něj měli být vděční. :)

V jakém příběhu (ilmu, knize...) bys nejraději chtěla žít, kdybys musela?
Nevím, nevím..asi ve filmu Pýcha a předsudek nebo Rozum a cit. Byla to těžká doba, ale také proto, bych si to chtěla prožít na vlastní kůži.

Věříš, že se všechno děje z nějakého důvodu?
Nevím, ale asi ne. Osud máme takový, jaký si ho sami uděláme. Všechno záleží jen na nás. :)

Myslíš, že příjde konec světa? Kdy? A co se podle tebe stane?
Jednou určitě příjde, ale to už tady určitě dávno nebudeme. Podle mě jednou vyhasne Slunce.

Existuje Bůh? Nějaká větší nadpřirozená síla? Věříš v něj?
Nevím, jestli zrovna Bůh, ale určitě nějaká nadpřirozená síla ano.. Je to těžké, ale každý by měl v něco věřit. Ať už je to Bůh, nadějě, láska nebo přátelství. :)


11 OTÁZEK OD LILLY

Co bys nedokázala odpustit?
Nikdy bych asi neodpustila nevěru a nikdy bych neodpustila zradu nebo nějaký podraz od nejlepšího přítele.

Vzpomínáš si na chvíle neskutečného štěstí?
Neskutečné štěstí jsem cítila, když jsem dostala první pusu od kluka (v devátý tř.), když jsem dostala svýho prvního vysněnýho pejska (opravdu nikdy nezapomenu na jeho kukuč, když jsem ho viděla prvně..bylo to překvápko) a neskutečný šťěstí zažívám vždy, když jsem se svými přáteli, o které se můžu opřít. :)

Co bys chtěla dělat, čím bys chtěla být (postava pohádková i reálná)?
Jak už jsem psala, ráda bych byla buď průvodce, hudební managerka nebo třeba novinářka.
Pohádková postava? Tak třeba Popelka? :D :D

Nejhorší zážitek?
Moje mamka se bude rozvádět s mým nevlastním tátou, který se mnou strávil 12 let a já ho beru jako svýho vlastního. Bylo to pro mě jedno z nejhorších období a pořád je. Nedávno se od nás odstěhoval a pro mě je to dost těžký. Věřím ale, že se se vším poperu..Jak jsem psala ve svým předešlým článku - Život jde dál! :)

Moře nebo hory?
Určitě hory! Sníh a zase sníh. Je to nejen krásný pohled, ale moc ráda si zajezdím na lyžích a vůbec. Je tam překrásně. Jak v létě, tak v zimě. ;)

Tanec nebo báseň?
"Tanec, toť esteticky dokonale zvládnutý pohyb." Jan Werich
a že je to pravda :)
Já ale upřednostňuji báseň. Ukáže opravdovou krásu jazyka a krásu cítění. Báseň s člověkem dokáže hnout, stejně, jako s jeho srdcem. :)

Tři věci, které se Ti vybaví, kdybych řekla kontrast?
Černobílá, barvy, život.. :)

Chtěla bys být neviditelná nebo mít křídla? Proč?
Chtěla bych mít křídla. Vždycky, když pozoruji ptáky, hrozně jim závidím tu volnost. To jak můžou létat kam chtějí. Musí to být nádherný pocit. Létat v oblacích, nad mořem...Nádhera!

Štěstí. Vyhraň si když ne minutu, tak alespoň 30 vteřin a napiš, co všechno sis představila, alespoň 5 věcí.
Láska, umění, přátelství, louka plná kvítí, ochrana.

Napiš, co bys chtěla do konce roku 2012 stihnout.
Chtěla bych jednomu člověku poděkovat, za to, co jsesm s ním prožila a co mě naučil a chtěla bych ho ujistit o tom, jak moc ho mám ráda a jak si ho vážim. :)


11 OTÁZEK PRO VÁS
1. Byli jste někdy opravdu zamilovaní? Co si vlastně představujete pod pojmem "láska"?
2. Co, nebo kdo, vás v životě nejvíce zklamal? Proč?
3. Udělali jste někdy něco, čeho dodnes litujete? (Není nutné psát co, pokud nechcete :))
4. Kdybyste mohli žít v jámekoliv století, které byste si vybrali a proč?
5. Socha nebo obraz?
6. Co vás napadne při slově krása?
7.Která vůně je podle vás ta nejkrásnější?
8.Jahody, maliny nebo borůvky?
9. O čem nejčastěji sníte? Co je váš sen? Co je to, co byste si na světě nejvíce přáli?
10. Který citát je váš nejoblíbenější? Nebo která slova jsou ta, co vás nejvíce povzbudí a dokážou vám dodat odvahu?
11. Co ve svém životě milujete ze všeho nejvíc?

Otázky pro...:

Lilly
Vera
Natali
Alea
Zoey
Aisha
Hanka
Infinity
Hejlynka
Sisi
C.V.O.K.




Život jde dál...

14. prosince 2012 v 15:12 | Teri-vlk |  Myšlenky
"Směj se, kdy můžeš. Omlouvej se, když bys měl a nech plavat věci, které nemůžeš změnit. Miluj hluboce a odpouštěj rychle. A nebuď smutný, protože život je moc krátký na to být nešťastný. Lidé se mění a věci se kazí, ale vždycky si pamatuj - ŽIVOT JDE DÁL!"

zdroj: deviantart.com

Citát od neznámého autora, který je ale neskutečně pravdivý. Život je opravdu moc krátký, abychom ho promarnily...
Pamatujme na to a snaž me si užít každý den a každou minutu.
Protože pak, to bude stát opravdu za to!

Tento krátky článek je pro Veru. Ať už Tě postihlo jakékoliv neštěstí, hlavu vzhůru!!! Jsi skvělá spisovatelka a podle tvých článku i skvělý člověk! Přeji Ti, aby si se ze všeho dostala...

Teri-vlk

Den 2. Fanfiction

7. prosince 2012 v 19:37 | Teri-vlk |  30 Days Creative Writing Challenge
Nikdy se mi moc nechtělo psát Fanfiction. Nějak se mi do toho prostě nechce. Mám ráda původní (originální) příběhy a nechce se mi s nimi zamýšlet nic jiného. Proto moc nejsem velkým příznivcem tohoto "žánru".
Takže jsem se s tím vypořádala následovně: Rozhodla jsem se napsat útržek z deníku Severuse Snape, když byl ještě studentem v Bradavicích. O tom, co prožíval a jak se cítil. Možná to nebude mít ani konec ani začátek, bude to totiž opravdu pouze útržek z jeho deníku.
Tak přeji hezké čtení a snad se vám to bude líbit. :)


ÚTRŽEK Z DENÍKU S.S.

Nenávidím ho! Kdyby jen James neexistoval. Vzal mi ji, nadobro mi ji ukradl! Chová se, jakoby byla Lily jeho. Je to tak nespravedlivé. Dnes jsem při lektvarech poslal Lily psaní. James ho ale naschvál hodil do kotlíku toho hnusáka Siriuse. Všichni jsou to stejní podvodníci, lezou mi pěkně krkem.
Nevím, co budu dělat. Miluji ji! Opravdu, nedovedu si představit, že bych bez ní měl žít. A když ne já, tak rozhodně ne ten Potter! Snaží se mě zničit. Včera večer mi schoval hůlku a se Siriusem mě ztrapňovali ve velké síni.
Lily tam naštěstí byla taky a zastala se mě. James mě tedy nechal. Lily se mi ale vzdaluje, čím dál tím více. Každý den se s ní pokouším mluvit, ona je ale neustále s tím pitomcem..s Pottrem.
Od té doby, co jsme nastoupili do Bradavic a oba jsme se dostali do jiné koleje, se změnila. Dříve jsme byli pořád spolu. Nerozluční přátelé. Ona je ale pro mě něčím víc.
Nejhorší je, že se s tím nemám komu svěřit, jen tomuhle hloupému deníku, ze kterého mi stejně všechny zápisy brzy zmizí. Nechápu, jak je to možné. Nehodlám se na to ale určitě nikoho ptát. Ten deník je pěkně zvláštní, bojím se, aby neměl něco společného s černou magií, protože mi na něm příjde opravdu něco...nevím, jak to popsat. Párkrát jsem se rozhodl, že ho roztrhám, abych do něj už nic nepsal. Nikdy se mi to ale nepodařilo, nelze ho prostě zničit. Mám z něj trochu strach. Ještě divnější je, že právě tyto obavy, svěřuji jemu.
Nemůžu si pomoci, ale jsem zoufale nešťastný. Kéž by ke mně Lily opět našla cestu, pomohla mi a já mohl být opět šťastný. S ní a s nikým jiným...

Z deníku se opět vypařila všechna slova a Severusova laň, která ještě před chvílí, rozvážně kráčela kolem jeho postele se rozeběhla a rychle odskákala pryč...


Den 1. Klasická pohádková povídka

5. prosince 2012 v 8:00 | Teri-vlk |  30 Days Creative Writing Challenge
KDYŽ VÍLY JEŠTĚ TANČILY
"Helenko, je čas jít spát."
"Ano mami, už jdu." Řekla Helenka a vyskočila na postel s modrými a měkoučkými peřinami, do kterých se zachumlala.
"Tak jakoupak že to dneska máme číst pohádku?" zeptala se své šestileté dcerky.
"Tu o lesních vílách." Odpověděla nadšeně Helenka a otočila se na bok k mamince, která už držela knížku v ruce a pomalu v ní listovala.
"Tak dobrá, dobrá." Spokojeně se usmála a začala číst: V horách, kde už nikdo nežil a v lesích, kde jen občas něco šustlo, se rozprostíral svět, o kterém nikdo nevěděl….

Helenka se dívala kolem sebe a procházela lesem, kde mezi větvemi stromů občas zazářilo sluníčko. Všude byl přenádherně zelený mech, červené muchomůrky svítily na všechny strany a vůně, která se lesem linula, byla nepopsatelná. Směs smůly, jehličí, čerstvé trávy, medu. Helenka měla pocit, že cítí i snad lívance a javorový sirup. Zdá se jí to snad? Ptala se sama sebe a dál procházela lesem. Na sobě měla bílé květované šaty a vysoké boty. Přes sebe přehozený šál. Bylo jí teplo. Neustále měla pocit, že ji někdo pozoruje. Ale při tom nebyla nikde ani noha.
Neslyšela jediné zapraskání větvičky, či snad zaševelení větru. Velmi se vylekala, když před sebou spatřila stát malého človíčka v klobouku, s motýlkem a oranžovém kabátku s hnědými záplatami. Zjevil se před ní z ničeho nic. Helenka se tak vylekala, že vyjekla.
Malý mužík se trochu zamračil, ale honem se zase usmál.
"To nic, to nic. Mě se nemusíte bát. Nic vám neudělám." Špitnul skřítek a přistoupil k ní. "Co tady děláte, slečinko?" zeptal se zdvořile.
"Sama nevím. Dostala jsem se k vám do pohádky." Řekla Helenka a na mužíka se usmívala.
"Do pohádky? Do jaké pohádky? O čem pak to mluvíš? Tady přeci nejsi v žádné pohádce." Říkal chlapík a pohlédl na Helenku, jakoby snad byla blázen.
"A kde tedy jsem, když ne v pohádce?" ptala se a rozhlížela se kolem sebe.
"Přeci v Lesní říši! Rozhlédněte se pořádně kolem sebe, slečinko. Opravdu vám to připadá, jako nějaká pohádka? Ne, to opravdu ne! Může to tu pro vás být i nebezpečné. Neměla byste se tu ukazovat takhle bez ochrany, někdo by vás tu mohl vidět. A věřte mi, zdejší obyvatelé nejsou na tvory jako vy zvyklí. Pojďte, zavedu vás do bezpečí."
Helenka se zarazila. "Počkejte přece. Jak se ale dostanu zpět domů?" ptala se vyděšeně.
"Nebojte, to už nechte na mně. Teď rychle pojďte."
Popadl ji za ruku a utíkali lesem pryč, od místa jejich seznámení. Helence vanul vítr do obličeje, slyšela zpěv ptáků a praskání větviček, pod jejími nohami. Konečně doběhli k malému doupěti.
Mužík otevřel dvířka a rychle strkal Helenku, aby už byla uvnitř. Bylo to tam nádherné. Malé a útulné. V krbu praskal oheň, vzduchem se linula vůně skořice a pomerančů a konečně vůně jehličí. Mužík vybídnul Helenku, aby se posadila v malém křesílku naproti krbu. Helenka se na mužíka zadívala.
"Promiňte, ani jsem se vám nepředstavila. Jmenuji se Helenka." Mužíkovi údivem klesla brada.
"To vy jste Helenka?"
"Ano, je na tom něco špatně?" divila se.
"Samozřejmě ne. Jsem potěšen, že vás konečně poznávám. Věděl jsem, že přijdete. Mé jméno je Mimpi."
Helenka se jen usmála, zadívala se do krbu na praskající oheň.
"Tak co, můžu vás provést po naší říši?"
"Jé, to by bylo skvělé.Máte to tu krásné a všude to tu moc hezky voní."
"Ach ano, voní to tu krásně. Škoda jen, že jste nepřišla o několik let dříve…" Mužík se odmlčel.
"A proč?" divila se Helenka.
"Protože před časem byla naše říše mnohem krásnější. Mohla jste vidět víly. Těm to tady vlastně všechno patří. Ale nedávno je odtud vyhnalo zdejší obyvatelstvo. Nelíbilo se jim, že by vílám měl celý les patřit. Přitom nebýt jich, nikdy by se sem nikdo nedostal. Tento les byl celá staletí ztracený, nikdo o něm nevěděl. Žily v něm pouze naše víly, to ony se rozhodly les začarovat a povolit přístup všem kouzelným tvorům. Ať už těm hodným, či ne. Žije tu nespočet elfů, trpaslíků, lesních zvířat, světlušek a dalších. Jak jste si jistě všimla, les voní všemi možnými vůněmi, které nelze spočítat. Je to tu opravdu kouzelné a začarované. Nikdy nevíte, co vás tu překvapí. A každý večer se zde pořádaly lesní bály. Víly tančily a všichni se sešli na mechovém plácku. Zapálil se oheň a každý tvor vyprávěl o kraji, z kterého přišel, co všechno zažil… a vůbec, byly to kouzelné večery. Pila se medovina, pekly se lívance s jitrocelovým sirupem, brusinky, skořicové placičky a spoustu jiných dobrot, na které si jen vzpomenete.
Nedávno se ale elfové vzbouřili. Už se nechtěli o les dělit s ostatními. Víly vyhnaly a spoustu jiných tvorů také. Myslí si, že jim to tu teď všechno patří. Když ale budeme opatrní, můžu vás provést lesem. Pořád je nádherný. Alespoň pro toho, kdo ho neznal dříve."
Mimpimu se jeho neustále radostná a usměvavá tvář proměnila v jeden velký smutek."
Helenka vstala a přistoupila k němu.
"A nedalo by se s tím ještě něco dělat? Určitě je nějaký způsob jak je opět přivolat zpátky." říkala s nadějí v hlase a usmála se na něj."
"Samozřejmě, že existuje mnoho způsobů, jak je nalézt. Je úplně jasné, kam se schovaly. Schovávají se na úpatí Zasněžených hor. Dokázal bych se za nimi dostat. Ale ony se nebudou chtít vrátit. Budou se elfů bát." řekl Mimpi smutně a nalil Helence do červeného hrnečku trochu brusinkové limonády a podal jí ho.
"Děkuji." řekla a malinko se napila.
"Tak musíme přemluvit i ostatní obyvatele, aby se rozhodli jet s námi za vílami a zase je přivítat do lesní říše."
Mimpi si trochu povzdechl, ale protože se mu líbila Helenčina odvaha a kuráž, nemohl nic namítat.

Na večer svolal Mimpi na mechovém plácku několik přátel a seznámil je s malou bojovnicí - s Helenkou. Řekl jim o jejich plánu a o rozhodnutí přivolat zase víly zpět. Nikdo moc nevěřil tomu, že by se jim to mohlo vůbec někdy povést. Všichni si ale přáli, aby bylo všechno jako dříve.

Druhého dne se na palouku mezi Lesem a horami střetli elfové s ostatními obyvateli Lesní říše. Nezbývalo nic jiného než bitva na život a na smrt. Elfové se totiž nehodlali vzdát své moci bez boje.
Mezi tím, co probíhala bitva a v lese nebyla nikde ani noha, zavedl Mimpi Helenku do jedné opuštěné jeskyně. Teda alespoň na první pohled tak vypadala.
"Pojď za mnou. Buď potichu a hlavně se ničeho nelekej." Helenka moc nechápala, čeho by se snad měla polekat a odvážně, jistým krokem, kráčela za Mimpim. Během několika metrů, co spolu kráčeli, jeskyní proletěl děsivý řev. Helenka se vylekala. Mimpi se na ní podíval a usmál
"Jen se nebojte, trochu se proletíme. Uvidíte, že se vám to bude líbit. Jak už jste dokázala, jste ta nejodvážnější slečna, jakou jsem kdy poznal." Helenka se usmála a rozhlédla se kolem sebe.

Konečně dorazili tam, kam potřebovali. Obrovský černý drak vznešeně ležel na konci jeskyně. Měl dlouhý ocas a krk. Obrovské ostré drápy a hlavně měl přenádhernou barvu. Byl jako uhlí. Svýma černýma očima se zadíval na Mimpiho a na Helenku. Mimpi mu řekl něco neznámým jazykem, kterému Helenka nerozuměla. Drak zůstal ležet a počkal až si na něj Mimpi s Helenkou nasednou…
Bylo to nádherné, jako kouzlo a Helenka nic krásnějšího nezažila. Drak letěl neuvěřitelnou rychlostí a vznášel se nad mraky, jakoby byl snad lehčí než samotné peříčko.

Víly vypadaly přesně tak, jak si je Helenka vysnila. A I když je to stálo jeden dlouhý příběh dvě lahve medoviny a několik lívanců, nakonec víly přemluvili, aby se s nimi vrátily do kraje, kam opravdu patří a kde si zaslouží žít.

Bylo po bitvě. Ne že by snad byly poražení či vítězi, ale jak už to tak v pohádkách bývá, dobro prostě zvítězilo nad zlem a elfové ustoupili. Možná je to stálo pár obětí, ale na tom už dnes nezáleží. Víly se vrátily do svého kraje, kam zapadly mnohem lépe, než kamkoliv jinam a všichni je s radostí přivítaly. Helenka konečně spatřila Lesní říši ve světle, které si zasloužila. Strávila s vílami a ostatními kouzelný večer, o kterém jí Mimpi vyprávěl. Vyslechla si dávné příběhy elfů, kentaurů, trpaslíků a ostatních. Vypila spoustu brusinkové limonády a snědla několik skořicových placiček. Viděla ty nejkrásnější vílí tance a ohřála se Lesním ohněm. Naposledy ucítila vůni jehličí, medu a skořice a konečně spatřila noční oblohu ve světě kouzel a pohádek…

Helenka otevřela oči. Ležela na posteli a všude kolem ní byla tma. Posadila se a zjistila, že je ve svém pokoji. Byl to jen sen? Opravdu se jí to celé jen zdálo? Nebyla si jistá, ale bála se, že ano. Nic z toho asi nebyla skutečnost. Přistoupila k oknu a zadívala se na oblohu. Už se tam asi nikdy nevrátí. Smutně si povzdechla a vrátila se opět do peřin. Otočila se na bok a měla stále otevřené oči. Konečně se usmála. Na kraji své postele spatřila Mimpiho záplatovaný klobouk a pod ním měšec plný skořicových placiček. Byla si jistá, že to nebyl sen, věděla, že se do Lesní říše ještě někdy vrátí a konečně věřila tomu, že kouzla nejsou jen v pohádkách.
KONEC

Tvůrčí krize překonána?

4. prosince 2012 v 22:17 | Teri-vlk |  Myšlenky
No to doufám! :D Dneska jsem asi dvě hodiny psala pohádku a myslím, že se mi celkem povedla. No, konec konců, to posoudíte vy sami. ;) Po dlouhé době jsem se cítila skvěle. Psala jsem s nadšením a hrozně mě to bavilo. Pustila jsem se do projektu "30 Day Creative Writing Challenge" a den první je hotov (pohádková povídka). Až to budete číst, tak si vzpomeňte na to, že jsem právě po velmi těžké tvůrčí krizi :D Néé, opravdu budu moc ráda, když se vám to bude alespoň malinko líbit a alespoň trochu vás to vtáhne do děje, což bylo účelem. :)
Doufám, že teď už budu zase psát a nic mě nezastaví :D Když se teď blíží ty Vánoce, třeba mi vše půjde lépe. Je spousta věcí, díky kterým můžu nabrat inspiraci a "sesmolit" nějakou pěknou povídku. Tak mi držte palce a já vám tímto přeji hezký zbytek večera! Teri-vlk


"Největším štěstím člověka je, když může žít pro to, zač by byl ochoten zemřít."
Honoré De Balzac