"Tak jako báseň, i život se hodnotí ne podle délky, ale podle obsahu." Seneca

Leden 2013

Den 4. Básnička s danými slovy

30. ledna 2013 v 14:45 | Teri-vlk |  30 Days Creative Writing Challenge
SCHODY DO NEBE

Modré nebe je, jak průzračné vody,
tvé oči bych znovu ráda spatřila.
Do nebes, za tebou, postav mi schody,
ráda bych tě po vlasech zas hladila.

Polovina mého srdce už přestala bít,
ta druhá dychtí pouze po tvé lásce.
Tak přestaň ten smutek do zdi tady rýt,
život je jen jeden a tvůj je právě v sázce.

Tvá kytara už vybrnkala pár not spletitých,
tak se znovu snaž šťastně žít.
Láska je jak pět pohárů přelitých,
zkus alespoň trošku snít.

Tím, že vše za vinu pokládat si budeš,
a tím, že nedůvěra tvá, bude silnější nežli láska,
v slzách, sama, nešťastná si zbudeš
a v lesku tvých očí, zůstane nedokončená otázka.

Chybí mi jaro, chybí mi déšť!

29. ledna 2013 v 15:41 | Teri-vlk |  Myšlenky
Už mě nebaví ta děsivá zima! Každej den na sebe navlíkat miliony vrstev oblečení, protože venku je -10 stupňů. I miss a sun! Chtěla bych, aby bylo teplo. Já mohla přijít ze školy a jít se ven proběhnout s mým potrhlým klukem ušatým :D (s mým pejskem :D) Stačilo by mi tak dvacet stupňů. Víc nechci. A taky bych si přála, aby skáplo alespoň pár těch překrásných kapek, které miluju. Chtěla bych se zase projít v jarním dešti.
A taky se už hrozně těšim na letní prázdniny. Musím si už rychle shánět brigádu. Chci si vydělat nějaký ty peníze a především nechci celý prázdniny proflákat. Mamka mi říkala, že možná pojedeme do Skotska, což kdyby vyšlo, byla bych štěstím bez sebe! Ale nevím nevím, záleží na penězích. :)
Taky se těším až zase pojedu s mými skvělými přáteli na fesťák! Snad to bude skvělý stejně jako loni. A vůbec už bych chtěla, aby byl ten prvák za mnou. Nějak mi to učení už leze na mozek (no to brzo, co? :D) V pondělí i dneska jsem nebyla ve škole. V pondělí, protože mě strašně bolela hlava, myslela jsem, že se mi snad rozskočí a dneska, protože jsem...ani nevím. Celkově jsem se ráno necítila dobře. Brečela jsem a prostě jsem měla unavený celý tělo. No zítra už tam hrdě nakráčim! ;) a ve čtvrtek, šup pro vysvědčení. Nejsem s ním moc spokojená, ale co. Pokusím se to do konce roku vylepšit. Budu mít totiž čtyři trojky..a to z matiky, ekonomiky, základů práv a ze základů přírodních věd (v tom je obsažená fyziky, biologie a chemie). No takže jak je vidět jsem spíše humanitně zaměřená. :D Ale já to tak měla vždycky.
Tak dost vykecávání, jdu něco dělat. :D Asi se půjdu učit italštinu nebo si možná budu číst. Vtipný je, že mám na blogu napsaný, že čtu Na větrné hůrce a Tři kamarády. Přitom jsem Remarqua ještě ani neotevřela, ale hrozně se na tu knížku těšim, i když bude smutná. Tak já jdu. Mějte se krásně a užijte si zbytek dne! :)




Den 3. Příběh před rokem 1950

29. ledna 2013 v 14:17 | Teri-vlk |  30 Days Creative Writing Challenge

SMUTNÉ ŠTĚSTÍ VOJÁKA
Psal se rok 1945. Anna Neumannová byla třináctiletá dívka, která odjakživa žila v Drážďanech. Žila se svou matkou, babičkou a dvěma staršími bratry. Její matka Christine žila ve strachu o svého muže, který musel odjet do Berlína a plnit své povinnosti vůči zemi, ve které žil. Jejího syna Waltra to brzy čekalo taky, což jí na radosti nepřidávalo. Za své děti by totiž položila život.

Walter byl do vojenské služby povolán koncem ledna. Christine nechtěla přijít o svého nejstaršího syna. Bylo jí ale jasné, že to jinak nejde. Bála se, aby Waltra ještě někdy viděla. Byl to velmi chytrý mládenec, který se vzorně staral o své sourozence a snažil se jim nahradit otce, když tu pro ně nemohl být. Své matce pomáhal v domácnosti a staral se o svou nemocnou babičku. Teď ale musel všeho zanechat a odejít k pomocným jednotkám. Všichni to oplakali a přáli si, aby Walter mohl zůstat s nimi, nešlo to ale jinak.

Bylo 14. února. Den jako každý jiný. Anna se ráno chystala do školy, pošťuchovala se, se svými bratry a zlobila se, že nemá co na sebe. Ve škole jí vše připadalo jako nepodstatné učivo, které nikdy nevyužije. Anna byl sice velmi pilná studenkta, přesto ale jí některé věci připadaly zbytečné.
Ze školy se vracela kolem páté hodiny odpoledne. Šla se svou kamarádkou Katharinou, se kterou ráda trávila čas. Když už byly skoro u domu, ozvala se šílená rána a následně křik, řev a nářek. Dívky si vyměnily ustarané pohledy a rozeběhly se směrem domů.
"Mami, maminko!" volala Anna sotva za sebou zavřela dveře.
"Slyšeli jste tu hrozivou ránu?" ptala se vyděšeně Anna a zadívala se na Katharinu, která jen souhlasně přikyvovala, jelikož nemohla popadnout dech.
"Myslím, že se nemusíme ničeho bát. Určitě jen někdo tropí hlouposti." Usmívala se Christine, která i přesto měla strach v očích. V tu chvíli se ozvaly další rány a další.
Thomas, mladší z bratrů Anny odhrnul záclonu a vykouknul ven.
"Anno! Rychle zapni rádio a nalaď správnou stanici." Zavelel a jeho o něco málo mladší sestra udělala, co jí bylo přikázáno. "Upozorňujeme občany, aby co nejrychleji vyhledali úkryt…" nikdo neslyšel konec zprávy, protože se z venku ozvala další rána a následně byla spuštěná siréna. Rádio začalo šumět a signál se ztratil.
"Rychle! Musíme do krytu! Dělejte, všichni!" Thomas se zachoval, jako opravdový vojevůdce a ve chvíli, kdy všichni propadali panice, na sobě nedal znát pocit strachu. Anna pomohla babičce vstát a všichni rychle utíkali na zahradu, kde měly vykopaný kryt, kdyby došlo na nejhorší.
Když vyběhli z domu, ve vzduchu bylo cítit spoustu prachu, vidět bylo tak na deset metrů. Kolem se ozýval brek dětí a žen, křik mužů a už teď bylo jasné, že došlo k bombardování Drážďan britskými a americkými letouny.
"Rychle, honem, zalezte dovnitř!" křičel Thomas a jako poslední skočil do krytu za ostatními. Zavřel nad sebou víko a zkontroloval, zda jsou všichni v bezpečí.
Měli malý úkryt, ve kterém si schovali pár konzerv, karton vody, deky a několik svíček. Christine je všechny zapálila sirkami, které měl Thomas v kapse.
V úkrytu se rozjasnilo světlo a byly vidět vyděšené tváře všech přítomných. Především Katharina plakala ze všech nejvíc, protože byla bez maminky a bála se, že už ji nikdy neuvidí.

V krytu byli schovaní asi hodinu. Přesto jim to připadalo jako věčnost, která nemá konce. Když měli pocit, že se venku už nic neděje, ozvala se ta největší rána. Bomba dopadla přímo nad jejich úkryt. Na jejich hlavy se začala sypat zem a všem bylo jasné, že nastala jejich poslední chvíle. Chvíle na pomodlení a na osud, který je čekal.

Neumannovi byli zasypáni a následně zemřeli na udušení. Nemohli se dostat ven a i kdyby se jim to podařilo, neměli by šanci přežít. Ve městě vše hořelo, nebo bylo na padrť. Lidé neměli moc šancí na přežití. Byla to děsivá tragédie, která nešla zvrátit, tragédie, při které zemřelo asi 275 000 lidí.

Když se Walter Neumann starší, otec dětí, dozvěděl o bombardování a o smrti své rodiny, nemohl dál žít a vzal si život. Zastřelil se rok na to, 16. ledna 1946.

Jediný, kdo přežil, byl nejstarší z dětí, Walter ml. Po válce se odstěhoval z Německa do Anglie, kde se oženil a měl tři krásné děti. Dvě holčičky a jednoho chlapce. Nemohl je pojmenovat jinak než-li Anna, Christine a Thomas. Žil krásný dlouhý život a zemřel jako starý pán, kterému život zachránila armáda…

Až na samé dno *12.část*

26. ledna 2013 v 23:26 | Teri-vlk |  Příběhy
Zoe stála sama na chodbě a byla trochu vyděšená. Uvědomila si ale, že čím rychlejší bude, tím rychleji bude zpět v pokoji, v bezpečí.
Začala tedy se zametáním. Každé patro, každá chodba. Měla pocit, že je to neskutečně obrovské bludiště, které má snad tisíce chodeb. Nikdy jí to tak nepřipadalo. Taky nebyl důvod. Sirotčinec měl sice dvě budovy, které byly propojené. Šlo ale pouze o to, aby byli chlapci trochu odděleni od děvčat.
V každé budově byla tři patra z toho v prvním patře u děvčat se nacházela klubovna, taková společenská místnost, kde se daly trávit večery.
Zoe zametala skoro dvě hodiny a už toho měla plné zuby. Bylo něco málo po osmé hodině večer a ještě musela umýt okna a vytřít podlahu. Na závěr by ještě měla vyluxovat klubovnu, vzhledem k tomu, že tam byl koberec. Zoe se ale rozhodla, že na to se vykašle a udělá to zítra.
Chtěla si trochu odpočinout a tak si sedla na schody ve třetím patře, kousek od Billyho pokoje. Opřela se hlavou o zeď a na chvíli zavřela oči. Na chodbě se ozvala rána, jakoby někdo třísknul dveřmi. Zoe se hrozně vylekala, prudce vstala a raději odešla rychle pryč a pustila se opět do práce.
Vytírání jí šlo mnohem rychleji a byla během hodinky a půl hotová. Když tedy uklízela hadry, smetáky a různé čistící přípravky zpět do malé místnůstky se štítkem na dveřích, kde bylo napsáno úklid, bylo asi deset minut před devátou.
Zoe si oddechla. Zvládla to, i přesto, že se tedy na některé věci zvysoka vykašlala. Uklidila celý sirotčinec sama. Zaplavil jí pocit úlevy, že se může vrátit na pokoj. Stačilo seběhnout o patro níž a bude v bezpečí. "Ale, ale, ale! Koho to tu vidím? Mojí překrásnou Zoe."
V bezpečí, do kterého se ale dostala až o hodinu později…

Tony zavlekl Zoe do svého pokoje, kde už čekali jeho dva povedení kámoši - Dany a Gordon. Zoe věděla, že na sobě nesmí dát znát nějaký strach a rozhodla se, že se tomu, co jí právě čeká, postaví čelem a nenechá Tonyho, aby to měl tak jednoduchý.
Hrozně moc se ho bála, a tak věděla, že to bude těžké. Chtěla být silná a to hlavně kvůli Billymu. Tony zamknul dveře svého pokoje a naznačil svým kumpánům, aby Zoe chytili.
"Tak zlatíčko, my si tu teď trochu popovídáme." Syčel odporně Tony, který přistoupil k Zoe a začal jí osahávat a líbat krk. "Co po mně chceš?" šeptala Zoe a už teď cítila šílený pocit prázdna a tlukot jejího srdce, které bilo jako splašené.
"Asi jsi to ještě nepochopila, ale jsi moje!" křičel na ni Tony a dál jí ohmatával. Zoe se z toho dělalo špatně, zavírala oči a hned je zase otevírala, aby znala každý jeho pohyb.
"Ne, já tě nenávidim, chápeš to?! Nikdy spolu nebudeme! Ty jsi odporná svině, která s semnou zachází, jako s hadrem! Jsi odpornej úchylák a patříš do pasťáku! Já patřím Billymu, nikomu jinýmu a rozhodně ne tobě ty zasraná svině!" křičela, teď už se slzami v očích Zoe, která se začala všem třem vymykat.
Tonyho nadávky rozčílily a ještě víc ho rozčílila narážka na Billyho.
"Billyho brzy vyřídíme, ten tu už moc dlouho nebude, o to se postaráme. A ty se naučíš chovat, děvko jedna! Chtěl jsem být milej, ale jak se budeš chovat ty ke mně, tak já k tobě! To si pamatuj."
Tony od ní poodstoupil a vytáhl z pod postele lahev rumu, kterou si tam vždy schovával. Napil se a vrátil se zpět k Zoe. Dany se k němu naklonil a ztišeným hlasem, ale s nadějí že ho Zoe uslyší, zašeptal:
"Ty vole, tohle už je fakt moc, pustíme jí, vždyť už je vystrašená dost!" Tony se na něj podíval výhružným pohledem.
"Drž hubu, ty debile a pevně jí drž!" zařval a začal nutit Zoe, aby se napila z lahve, kterou pevně svíral v ruce.
"Dělej, napij se pořádně, ať si to víc užiješ. Tak dělej, pij, kurva!" řval Tony, který už měl něco napito.
Zoe netušila, že to bude taková hrůza. Strašně na ní řval a ona začala propadat hysterii, slzy se jí valily jedna za druhou a křičela, aby jí nechal na pokoji.
"Nechte mě už, sakra."
"Tak pij, ty krávo, dělej!!" Tony jí rum lil do pusy a Zoe nezbylo nic než se pořádně napít, jinak by se ještě udusila.
"To je ono, pořádně, ještě trošku, tak." Tonyho to očividně uspokojilo.
Zoe pila dál a už nemohla, byla vyčerpaná z celého dne a psychicky se cítila tak, jakoby ji někdo srazil na zem a už jí nepomohl vstát. Strašně se jí začala motat hlava a pomalu přestala vnímat všechny nadávky, které na ni Tony jen hrnul. Za to cítila každý jeho dotyk a polibek. A nakonec ucítila i ránu, když jí Tony uhodil do obličeje. Poté upadla do bezvědomí…

Zoe se probrala o půl hodiny později. Byla jí zima. Nebylo se čemu divit, když zjistila, že leží na ledové zemi, na chodbě. Bylo jí to ale jedno. Všude byla tma, a tak se schoulila do klubíčka, a polykala slané slzy, které jí ještě stále pomaloučku stékaly po tváři.
Po chvíli, která ale Zoe připadala jako celá věčnost, uslyšela kroky. Byla moc unavená na to, aby zvedla hlavu a podívala se, kdo to jde. V podstatě jí to bylo jedno. Netušila sice, kde je, nebo c se vlastně stalo. Chtěla jen spát a nevědět nic víc. Všechno se s ní ještě motalo.
Zoe slyšela, jak se kroky neustále přibližují a potom, jakoby se dal dotyčný do běhu. Někdo si klekl vedle ní na ledovou zem. Zoe nevnímala, kdo to je, měla neustále zavřené oči.
"Ach Zoe…co se stalo? Nikdy si to neodpustim!" šeptala dotyčná osoba.
Zoe jen potichoučku odvětila, aniž by se zajímala o to, kdo se jí snažil postavit na nohy: "Chci spát, prosím, už mě nechte být. Chtěla bych spát..nechte mě tu ležet, nechte mě umřít…" mumlala Zoe a cítila, jak jí někdo zvedá a nese pryč. Slyšela jen otevření dveří a zpětné zavření. Poté ucítila měkoučkou postel, a příjemně teplou deku, kterou ji ten "někdo" přikryl. Už na nic nemyslela a během chvilky usnula.

Kouzla a tajná přání

26. ledna 2013 v 18:43 | Teri-vlk |  Poezie
Červené granáty na prstenu mém,
září, jak plamínky v krbu hořlavém.
Prsten je to kouzelný, má čarovnou moc,
díky němu prožiji svou magickou noc.

Konečně jsem spatřila, tři polární záře,
při kterých jsem viděla, tři zesnulé tváře.
Byli to mí milovaní, láska k nám se vrátila,
když konečně jsem šťastná byla,
kouzla má, opět se mi zvrátila.

Byla jsem zas nešťastná, smutná, jako dříve,
prstýnek jen přikyvuje, na pozdrav mi kýve.
Asi to tak musí být - bez kouzel a bez přání,
na krásný a dlouhý život, holt musíme mít nadání.

Až na samé dno *11.část*

20. ledna 2013 v 9:50 | Teri-vlk |  Příběhy
Tak další část je tu. Je trochu kratší, ale věřím, že se Vám i přesto bude líbit a že se po dočtení budete těšit na další kapitolu, protože ta bude určitě napínavá!! ;)) Tak přeji hezké čtení.


"Na to zapomeň! Jednou jsi v tom s náma a budeš v tom taky pokračovat. Jestli něco práskneš, rozbiju Ti držku, jasný?!" řval Tony na Danyho, který s vyděšeným výrazem seděl na zemi v jeho pokoji.
"Ty to nechápeš? Už s tím nehodlám mít nic společnýho! Myslím, že už jsme jí toho udělali až dost! Stejně nikdy tvoje nebude, tak už se s tím smiř…!"
Tony jenom vrtěl hlavou a napil se z lahve rumu, který měl schovaný pod postelí.
"Myslim, že ty to moc nechápeš. Ona už dávno je moje, jenom si jí musim trošku vycvičit. Je to s ní trochu složitý, ale já si ji už zkrotím, toho se neboj! Ty se ale opovaž mi v tom zabránit nebo mi jen odporovat. Něco si s náma začal, tak to taky dokončíš."
Tony se ještě jednou napil a potom schoval lahev zpět, na své místo. A Danymu nezbývalo nic jiného, než poslušně přikývnout a poté z jeho pokoje odejít.

Zoe a Billy dorazili do školy pozdě. Profesor biologie nebyl moc přívětivý, když konečně přišli a zadal jim domácí práci na téma buněčný cyklus.
Ze školy museli oba pospíchat zpět do sirotčince, kde museli začít s výpomocí v kuchyni. Billy škrábal brambory a Zoe myla nádobí. V kuchyni strávili skoro celé odpoledne.
Poté se mohli navečeřet a čekal je úklid. Když si zrovna šli pro hadry a košťata srazili se na chodbě s ředitelkou. Paní Stevensová se jako vždy tvářila rozčileně a zároveň na ní ale byla vidět jistá radost. Zoe bylo jasné, že za její špetkou radosti nestojí nic jiného než trest, který si teď musí odpykávat.
"Chystáte se na úklid?" ptala se s odporným úsměvem Stevensová a bylo na ní vidět, jakou má radost.
"Ano, zrovna si jdeme pro nějaký hadr, smeták a tak." Odpověděl slušně Billy, kterému ta věta přišla hrozně komická. Stejně jako Zoe, které, sic se přemáhala, vyprskla smíchy.
"Příjde Vám na tom něco vtipného slečno Burkeová? Ano? Já myslím, že vás ten humor přejde, až se dozvíte, že úklid celého sirotčince je jen na vás."
Zoe v tu chvíli opravdu přešel humor. Uklidit celý sirotčinec úplně sama?
"Paní ředitelko, ale to budu uklízet do rána! Vždyť toho je hrozně moc." Namítala Zoe, které se myšlenka úklidu, začínala líbit čím dál tím míň.
"To mě ale nezajímá! Já jsem nekonzumovala celou noc alkohol. Třeba si to alespoň pro příště zapamatujete. A pořádně si rozmyslíte, jestli máte chuť dát si panáka! A laskavě se mnou příště nediskutujte, já to nehodlám opakovat. Stručně a jasně, není to můj problém!" ječela ředitelka a Zoe jen valila oči.
"Promiňte, ale co mám teda dělat já, když ne uklízet?" ptal se nechápavě Billy, kterému až teď došlo, proč by vlastně měl uniknout trestu.
"Nebojte se pane Hansene, pro vás mám jinou práci. Potřebuji něco spravit u mě v kanceláři a pro vás je to jako stvořené. A to nejlepší na tom je, že vás alespoň budu mít pod dohledem. A také budu vědět, že se tady oba někde nepoflakujete."
Zoe bylo jasné, že si to ředitelka vymyslela opravdu dobře. A taky jí bylo jasné, že má obrovskou radost.
"No takže máte ještě čtvrt hodiny, než si něco zařídim. Poté vás očekávám u mě v kanceláři. A ty Zoe se pustíš do práce. A laskavě se neflákej, ať je to co nejdříve hotové." Ředitelka se poté otočila a za klapotu jejích podpatků odkráčela vzpřímeně pryč.
Billymu ani Zoe nebylo v tu chvíli moc do zpěvu. Billy viděl zoufalství, které se leklo v očích Zoe.
"Neboj se, rychle udělám, co po mně bude Stevensová chtít a půjdu ti pomoct, ano? Neměj strach, spolu to zvládneme." Uklidňoval ji Billy a usmál se na ni.
"Billy, ale já mám…" Odmlčela se. Došlo jí, že přiznat Billymu, jakým strach, by ho jenom znepokojilo. Strach z toho potulovat se sama večer po chodbách, kolem Tonyho pokoje… Nemohla mu to říct.
"Co máš?" ptal se Billy, který si všimnul, že Zoe už asi půl minuty kouká do země a nic neříká.
"Jenom mám trochu obavy, aby tě Stevensová pustila tak brzy víš."
Vymotala se z toho Zoe a ačkoliv to nevěděla, Billymu se v hlavě honily podobné myšlenky, jako jí. Tony, který určitě ví o jejím trestu může být se svými kumpány kdekoliv. A toho děsilo k smrti. A co ho děsilo víc, bylo, že nemohl v tuhle chvíli nic dělat. Z trestu by se nevyvlíknul a Stevensový nic říct nemůže. Když věděl, že teď musí nechat Zoe na pospas osudu bylo mu děsivě, ale snažil se věřit tomu, že si tentokrát Zoe poradí sama.

Informace pro Vás!

13. ledna 2013 v 13:23 | Teri-vlk |  Myšlenky
Tak. Jak to vypadá s mými povídkami, básněmi a příběhy? Tady mám pár informací, abyste věděli, na co se těšit (tedy alespoň doufám, že se na mojí tvorbu těšíte :D) a na co si budete muset počkat.

1. V zásobě mám ještě spoustu básniček, které si píši pro radost, takže když budu mít týden nabytý učením, určitě se tady nějaká objeví, abych vám sem alespoň něco z mé psací tvorby přidala. :)

2. S povídkami jsem na tom trošku mizerně, měla bych se zlepšit a něco napsat. Horší je, že od zítřka až do pátku píši samé písemky, na psaní budu mít tedy velmi málo času. Co je ale dobrá zpráva - příští sobotu budu mít úplný volno, nebudu se muset vůbec učit, což tedy znamená, že bych mohla něco sesmolit. ;)

3. Až na samé dno. Noo, poslední část jsem přidávala už někdy minulý týden ve čtvrtek. Tak snad čtenáře, kteří čtou tento příběh a líbí se jim, potěším tím, že dneska dopíší (minimálně se o to pokusím :D) další část. Doufám, že se Vám bude líbíit!

4. 30 day creative writting challenge - teď bych měla psát 3. den, což je příběh, který se odehrává před rokem 1950. Mám to promyšlené, ale je to pouze v mé hlavě - bohužel to není ani na papíře ani v počítači. Jak jsem ale už napsala, týden co je před námi, bude děsivý ve škole, proto by se mi to mohlo povést napsat třeba v pátek večer - uvidíme. ;)

5. Možná si někdo pamatujete, že jsem na blog dala dvě kapitoly, příběhu (u kterého jsem tedy neměla ještě rozmyšlený název) o dívce jménem Elizabeth Blacková. Teď jsem se především zaměřila na Až na samé dno. Příběh o Elizabeth ale hodlám dopsat. Za prvé - mám spoustu kapitol na papíře, jen to chce některé malinko upravit a přepsat do počítače a za druhé - už mám název. Měsíční slzy. Nejprve ale asi dopíší A.N.S.D. (nechtělo se mi to celý vypisovat :D).


Tak to by bylo asi vše. Myslím, že jsem vám sdělila úplně všechno :D Doufám, že vás něco potěšilo a že se na mé psaní budete těšit, stejně, jako se těším já na vaše!! ;)

Mějte se krásně a ať vám jde psaní samo a ať máte hlavu přeplněnou nápady!! ;)) Hezký zbytek víkendu! Teri



zdroj obr.: deviantart.com


Plamínky mých svíček

13. ledna 2013 v 12:46 | Teri-vlk |  Poezie
Plamínky hořících svíček
tančí kolem sebe,
z jejich záře líček
všude kolem zebe.


Chtěl jsem jeden plamínek,
jeden malý na památku,
jako žlutý kamínek
pro mou drahou kamarádku.


Třpytily se, usmívaly,
jejich krása smála se,
zpívaly a tancovaly,
má kamarádka bála se.


Teď tu sedím smutný v slzách,
mé prstíky jsou spálené.
Příště žluté kamínky, najdeme si v horách,
v zemi krásné, vzdálené.

Až na samé dno *10. část*

3. ledna 2013 v 12:34 | Teri-vlk |  Příběhy
Zoe už opravdu nevěděla, kde dál Allison hledat. Prošla všechny nejbližší parky, byla ve všech možných hospodách a klubech, u kamarádek, ale už opravdu nevěděla, kam dál. Zjistila, že mobil má pro jistotu vypnutý nebo vybitý. Rozhodla se tedy vrátit na pokoj, a když se do hodiny nevrátí, ohlásí to. Začínala totiž mít velké obavy.

Pokoj byl zamčený a Allison nikde. Zoe si tedy sedla na postel a rozsvítila lampičku na svém nočním stolku. Povzdechla si a podívala se na mobil, který pevně svírala v ruce. "19:45.." řekla si pro sebe a podívala se ven z okna. Zavrtěla hlavou a otevřela šuplík, ze kterého vyndala čistou osušku. Potom vyšla z pokoje, a i když se hodně bála, došla do umýváren.

Když se Zoe vracela na pokoj, měla na sobě šedivé tričko, asi o dvě čísla větší, s nápisem New York, které si vypůjčila od Billyho na spaní. Z mokrých vlasů ještě stékaly kapičky vody a oči měla trochu černé od řasenky, protože lenost a únava jí zabránily v tom, aby se odlíčila.
Vešla do pokoje a srdce jí poskočilo štěstím.
"Allison! Pane Bože, ty jsi tady…Ani nevíš, jak jsem se bála! Proč jsi mi sakra nebrala mobil a kde jsi vlastně celý den byla?" ptala se vyděšeně, ale zároveň s obrovskou úlevou v hlase Zoe.
Allison si zatím sedla na postel a sundala si tenisky a černou mikinu s kapucí.
"Jezdila jsem vlakem sem a tam.." odpověděla trochu smutně. Zoe z toho byla nesvá. Bylo jí jasné, že je to všechno kvůli ní.
"Allison, mě to opravdu moc mrzí. Celej ten včerejšek, ta hádka… Byla to hloupost. Měla jsi pravdu, vím, že máš pravdu, ale pochop. Nechci se k tomu znova vracet. Ty víš ze všech nejlíp, co si o tom všem myslim, proč nic nechci říct a jaký jsou moje obavy. Já jenom potřebuju, abys věděla, že tě mám neskutečně ráda a potřebuju tě. Bez tebe bych nezvládla vůbec nic…"
Zoe se odmlčela a zadívala se na Allison.
"Víš co mě často napadá?" zeptala se najednou Allison, která se pomalu zvedla a sedla si na postel k Zoe.
"Napadá mě, jaký by to asi bylo, kdybychom nikdy nebyly v sirotčinci. Nebo kdyby alespoň neexistoval Tony Selwyn a jeho kumpáni." Zoe se pousmála.
"Co je?"
"Jenom mi to příjde tak hrozně absurdní, víš? Já si to snad ani nedokážu představit. Nejhorší na tom je, že mám pocit, že celé to ponižování, tak nějak do mýho života patří…"
"To neříkej! Je hloupost o tom takhle přemýšlet." Zoe se na ní usmála.
"Já vím. Pojď, jdeme spát, už toho mám dneska plný zuby. Zítra si nás ještě smlsne ta nádhera na úklid a naše profesionální kuchařka."
Zoe se protočily oči v sloup a Allison se musela zasmát.
"Představa, jak tady s Billym pobíháte se smetákama, je vážně komická!" Zoe plácla Allison do ramene.
"No, ještě se směj, ty!"
Allison se smíchem vyskočila, sundala si své zelené kapsáče a zalezla pod peřinu.
"Tak se na ten zítřek hezky vyspi, naše nová uklízečko!" smála se a rychle si přes hlavu přetáhla peřinu, aby se kryla před polštářem, který letěl přímo od Zoe.
"Jen počkej, ono se ti to vrátí! Pche! Smát se takhle kamarádce!" Smála se Zoe a ten večer to na jejich pokoji nebylo naposled, co se někdo zasmál.

Ráno se Zoe probudila velmi brzy. Allison ještě spala. Když se podívala na hodinky, které měla položené na nočním stolku, zjistila, že je teprve pět hodin ráno. A protože věděla, že nemá šanci znovu usnout, vstala a oblékla se. Rychle na sebe hodila džíny, bílé tričko s dlouhým rukávem a tenisky. Trochu se nalíčila, na ruku si nandala hodinky a do zadní kapsy vložila mobil. Pak potichoučku vyklouzla z pokoje a zavřela za sebou dveře.
Na chodbách bylo naprosté ticho. Bylo slyšet akorát tiché cinkání talířů, které se v kuchyni umývaly a občasný smích z některého pokoje.
Zoe šla dlouhou chodbou do druhé budovy, kde bydlí chlapci. Neměla tuhle cestu ráda, protože musela procházet kolem umývárny, kde byla znásilněna a navíc procházela kolem pokoje Selwyna.
Znejistila, když šla kolem a zrychlila, když uslyšela v jeho pokoji hlasy. Na jednu stranu měla hroznou chuť zastavit se a poslouchat, co si asi Tony s dotyčným povídá, o čem mluví. Ale hrozně se bála. Co kdyby zrovna otevřel dveře.Raději se tedy rozhodla, že půjde dál.
Zastavila se u Billyho, který měl pokoj jen o kousek dál, a zaklepala. Nikdo se neozýval a v pokoji bylo naprosté ticho. Zoe se zadívala na hodinky. Bylo teprve půl šesté.
"Ach jo!" řekla si pro sebe nešťastná Zoe a už chtěla odejít. Otevřely se dveře a v nich stál Billy. Měl na sobě šedivé tepláky a bílé triko na spaní.
"Zoe!?" řekl rozespale Billy a zároveň vypadal překvapeně.
"Co tady děláš? Pojď rychle dovnitř."
Zoe vklouzla do jeho pokoje a Billy za ní zavřel.
"Promiň, mrzí mě, že jsem tě vzbudila. Já jsem se probudila hrozně brzo a nevěděla jsem, co mám dělat. Jediný, co jsem chtěla, bylo, tě vidět."
Billy k ní pomalu přistoupil a pohladil jí po vlasech.
"Ty jsi nemohla dospat, viď?" Zoe se na něj usmála.
"No právě! Stát se uklízečkou je velká věc. Především velmi zodpovědná." Billy si kousal do rtu, aby se nezačal smát a udržel si vážný výraz.
"Je mi to jasný. Už jsem si připravil koště. Je to tak vzrušující asi do večera nevydržim!!!" Zoe se rozchechtala a sedla si k němu na postel. Billy si k ní přisednul a zadíval se na ni.
"A co vůbec včera? Zvládla jsi všechno? Tonyho si doufám nepotkala!?"
Zoe se opřela o zeď a vlasy si dala za uši. "Nee, neboj. Tonyho jsem neviděla. U Jill to bylo…" Zoe se na chvíli odmlčela. "Jaký? Stalo se snad něco?"
"Nic…Bylo to celkem fajn. No a Allison nakonec sama dorazila. Včera večer to bylo skvělý. Mám jí ráda."
Billy se na Zoe usmál svým nejkrásnějším úsměvem.
"Měl jsem o tebe strach. Vůbec ses mi neozvala. Bál jsem se, že ti Tony něco udělal. Nikdy bych si to neodpustil…"
Zoe se mu zadívala do očí.
"Ty mi nic nedlužíš Billy a nikdy by sis neměl co vyčítat. Bez tebe, jako bych nebyla. V životě jsem si nepřipadala víc sama sebou, dokud jsi konečně nepřišel ty a neotevřel jsi mi oči. Nemám absolutně nejmenší tušení, co s semnou hodláš zamýšlet, co ke mně cítíš, nebo co mezi náma vlastně je. Někdy si říkám, jestli to vlastně mám vědět. Protože mi je s tebou dobře, jako s nikým na světě!"
Billy se trochu usmál a zavrtěl hlavou. Kouknul se z okna a potom se znovu podíval na Zoe.
"Jednou jsem to už řekl. Možná si nevěděla, co si o tom máš myslet, nebo jestli mi máš věřit. Já sám jsem si možná nebyl jistej. Řeknu to ale znovu. Miluju Tě. Žádná není jako ty. Tak krásně paličatá s krásnýma modrýma očima. Vůně tvých vlasů a ten nejkrásnější úsměv na světě. Tak zranitelná a přitom schopná vrazit někomu takovou ránu… Mohl bych ti to řikat každej den, protože jediný, co chci, jsi ty." Zoe stekla po tváři slza.
"Proč teď pláčeš, zlato?"
"Řekl si, že mě miluješ. Je to nejkrásnější věc, jakou mi kdy kdo řekl. A já bych Ti to chtěla oplatit. Jenomže, já nevim, co to je láska. Nedokážu se zamilovat. Tony si s semnou hraje už hrozně dlouho. Sahá na mě, líbá mě, znásilnil mě…" znovu se odmlčela.
"To ale nebyla a nikdy nebude láska. Je to něco ohavnýho a zároveň byl on ten první, kterej mi tvrdil, jak moc mě miluje." Billy si povzdechnul a objal ji.
"Já bych ti ale nikdy neublížil a přísahám, že nikdy neudělám něco, co nechceš."
"Já ti to taky věřím. Hrozně bych ti všechno chtěla oplatit, ale nemám jak. Protože pod pojmem láska vidím Tonyho, mě a koupelnu…" Billy se trošku usmál.
"To je v pohodě. Prošla sis tolika sračkama a já tě teď budu poučovat o tom, co je to láska? Neboj, nikdy. Až budeš ready, tak bude ta správná chvíle."
Mrknul na ní a Zoe ho políbila.
"Jak jsem řekla - Bez tebe, jakobech nebyla."
"To mi úplně stačí." Potom Zoe svalil na postel a něžně ji líbal, stejně, jako se jí dotýkal.

Překreslíme oblohu

2. ledna 2013 v 18:45 | Teri-vlk |  Poezie
Zimní obloha už zčernala,
vločky opět poletují.
Záři znovu zahnala,
nebesa se překreslují.


Místo mraků velký vůz,
místo moře oceán,
noc je opět plná hrůz,
každý je tím vylekán.


Noc je ale překrásná,
krásnější než jasný den,
sic je někdy nejasná,
stal se z ní můj drahý sen.